"Socialismus nebo smrt" bylo oblíbené heslo kubánských zombie rodiny Castro. Zdá se, že dochází k jeho obecnému naplnění, ale docela jiným způsobem, než kubánští kluci původně zamýšleli.
Po celou dobu vlády revolucionářů ze Sierra Maestra přes proklamované obrovské úspěchy v hospodářství docházelo k hlasování nohama (tedy v případě Kuby spíše pádly), kdy občané opouštěli "Ostrov svobody" a mířili velmi riskantním způsobem do kapitalistického pekla na Floridě. Je zajímavým faktem, že opačným směrem - tedy za svobodou - toho mnoho nepřiplulo. Poslední roky však ukazují, že už i zarytí obhájci socialismu na Kubě tak nějak začínají měknout.
I naše země má bohatou minulost zdánlivě nelogického transferu, kdy občané - nepochybně pomýlení vlivem ideodiverzních centrál - volili odchod z našeho stranou vyhlašovaného blahobytu a překračování všech možných ukazatelů do země, kde je člověk člověku vlkem a kde pracující lid úpí pod knutou vykořisťovatelů. Přes neustálé překračování plánu, hrdinskému dobývání uhlí a vítěznému boji o zrno pořád cosi chybělo a občan se naučil vycítit, v které frontě může uspět a donést domů třeba mandarinku nebo v dobách krize toaletní papír či vložky pro dámu svého srdce. Některým našim občanům to však nestačilo a nechali se zlákat pozlátkem Západu.
V nedávné době to byla jiná země - Zimbabwe - kde vláda Roberta Mugabeho dokázala změnit prosperující zemi, kde nikdo nehladověl a lidé se měli na africké poměry více než dobře, v území, kde se zcela rozpadla měna a hospodářství. I když paradoxně udělal ze svých občanů multimiliardáře, byl problém v tom, že za nůši bankovek národní měny nebylo jaksi co koupit a občan se musel chtě nechtě (tedy spíše chtě) uchýlit k mrzkému americkému dolaru jako jistotě.
Nyní je na řadě Venezuela. Dle posledních zpráv ze země odešlo 2,3 miliónu lidí, což je zhruba 7,5% obyvatel. Ze země odcházejí, protože v zemi, nacucané ropou, už nejsou základní prostředky k živobytí a chybí prakticky vše. Soudruh president Maduro, zdatný to pokračovatel Hugo Cháveze, jenž se inspiroval u již zmíněných bratří Castrů, samozřejmě vidí viníka situace jinde, než ve vlastní neschopnosti a přiznání si, že proklamovaný režim na bázi socialismu nefunguje. Inflaci zakroutí krkem škrtnutím 5 nul na bankovce se Simonem Bolívarem a bude zase dobře.
Socialismus jako společenský systém není životaschopný. Posledních 100 let ukazuje, že i jeho jakákoli mutace (nejhorší byla v Kambodži, kde po zrušení peněz byla vyvražděna zhruba třetina obyvatel) neobstojí v konkurenci se systémem, který nepotlačuje lidskou osobnost jako hnací motor vývoje a kde svoboda jedince je nedotknutelnou veličinou. Je s podivem, že se stále objevují lidé, kteří v tomto systému vidí budoucnost, ony světlé zítřky, které však za celých sto let jaksi ne a ne přijít. Nechápou, že socialismus lze nastolit a udržovat jen za cenu umenšení svobodného jedince a jeho ostrakizace, potlačením jeho svobodného projevu a represí v případě, že onen jedinec jaksi nedrží krok a hubu.
Heslo "socialismo o muerte" je v jistém smyslu velice pravdivé.
