Postní pády a vzestupy

Tuto středu začala pro křesťany nejdůležitější část církevního roku - 40 dní trvající postní doba. Doba rozjímání nad smyslem naší životní pouti. 

Postní doba bývala v dávnějších dobách provázena jakýmsi sebemrskačstvím, pokud možno dobře viditelným či aspoň často verbálně prezentovaným způsobem. Otázka "tak co sis letos odepřel?" bývala poměrně hojně užívaná jak mezi křesťany samotnými, tak i jako jakýsi apel od některých představitelů církve z ambonu.

Odpovědí bývalo cosi ve smyslu nemlsat, nekouřit, vzdát se alkoholu atd. Věci nepatrné a v samém principu zcela bezvýznamné, neboť toto Všemohoucího nejspíše vůbec nezajímá. Mnohem důležitější je pro člověka v této době zklidnění a pohled do vlastního nitra, kde může nalézt klid, ale i cosi, co jej přivádí do úzkých. V té úplně poslední komnatě lidské mysli jsou totiž věci, které nikomu nikdo nesděluje, kde člověk ukrývá nejen své nejintimnější myšlenky, ale i běsy, s nimiž marně bojuje a které se mnohdy zdají být nezměnitelné a skličující svou trvalostí. 

Přesto nám Bible nabízí řešení v příkladu jedince, u něhož tak nějak mechanicky předpokládáme, že jeho se to vůbec netýkalo. První apoštol církve Šimon Petr, obyčejný rybář, kterého uchvátil Mistr natolik, že se za ním vydal bez většího váhání a spojil s ním svůj další osud až do stejného konce.

Máme doklady, že to byl člověk velmi impulsivní a také rozporuplný. Jediný z dvanácti se vydal na pokyn svého Mistra pěšky po hladině, aby dokladoval svou víru a za okamžik se začal topit a volat o pomoc, neboť se nejspíše ukázalo, že to s pevností jeho víry nebude tak slavné.  Když mu Ježíš sděluje, že jeho osudem bude smrt na kříži, se Petr začíná tlouct fanfarónsky v prsa, že on to nedovolí. Poté je nejspíše zděšen, kdy uslyší nejtvrdší slova "odstup satane" z úst toho, komu zasvětil svůj život. Na druhé straně je to právě on, který po celonoční marné námaze rybolovu poslechne Mistra a znovu rozhodí své sítě tam, kde to bylo z lidského pohledu marné a zbytečné. 

Při poslední hostině na Zelený čtvrtek pak sděluje všem, že kdyby všichni zradili, tak on jediný ne, aby za několik hodin svého Mistra zapřel před obyčejnou služkou na dvoře veleknězově a poté v slzách ponížen až na dno běží pryč. 

Petr tak deklaruje všechny naše lidské vlastnosti. Krátkodobé nadšení z nalezení smyslu života s Ním, poté zklamání z jeho tvrdých slov. Pocit neotřesitelné víry a následné zhroucení při prvním problému. Přísaha věrnosti a následná zrada. I horká současnost může podobné pocity a dilemata přinášet.

Poslední setkání Petra s Ježíšem po vzkříšení u břehu Genezaretského jezera je pak kvintesencí naší naděje. Kristus položí Petrovi stejnou otázku "miluješ mne?" a to celkem třikrát. Petr nejspíše až po té poslední pochopí, že v tu chvíli je mu Mistrem odpuštěno, že šlo o zvláštní formu pokání, kdy si až po té poslední odpovědi v závěru konečně a úplně uvědomuje, koho má před sebou a komu bude sloužit až do potupné smrti na kříži. 

V naší nejhlubší mysli, v té zmíněné komnatě, toho může být - a nejspíše je - mnoho nedobrého, co víme jen my sami a čeho se můžeme v dobách usebrání zděsit. Příklad Šimona Petra je naší největší nadějí, že i přesto nám bude položena - a možná také vícekrát - ona otázka, kterou slyšel první apoštol z úst svého Mistra. Je jen na nás, co na ni odpovíme.

Přeji všem těm, kteří budu prožívat postní čas, aby byl pro ně velkým přínosem.