Pocitoblog

Možná jste to zažili. Výstava obrazů, fotografií či plastik. A náhle stojíte před něčím, co vás zastaví, přitluče k zemi a donutí k meditaci. 

Jindřich Buxbaum, pan fotograf, se léta soustředí na fotky z prostředí chasidů - zbožných Židů, na fotografické seriály z uzavřených komunit ortodoxních či na nezvyklé pohledy na Svatou zem. Má dar nebýt viděn a nepřekážet, takže se mu před objektivem daří zachytit nikoli nakašírované pozlátko, ale ryzí život tak, jak jej nemůže spatřit ten, kdo tuto jeho vlastnost postrádá. 

Jednou vystavoval své fotografie v kostele sv. Ducha v Ostravě. Všechny jeho fotografie byly jedinečné, ale jedna byla výjimečná. A přitom na ní nebylo téměř nic. Jen stěna a záda muže. Připomněl mi jedinečnost Caravaggiových pláten, jistou strohost a osekání všeho, co do vybraného tématu nepatří a co by naopak rušilo. 

Fotografie vydá na esej. Odvrácená tvář muže, který je - řečeno jazykem dneška - naprostý lůzr. Kabát je děravý, špinavý a nejspíše i páchnoucí. Pokrývka hlavy budí smích. Není nikdo kolem, kdo by s ním dal řeč, nikoho nezajímá, co si myslí, co dělá a jaké má ještě touhy. Možná už nějakou dobu nejedl, protože nemá za co koupit jídlo. Co zbývá? 

A tak přistupuje k Západní stěně zbytku chrámu, aby svému B-hu sdělil to podstatné. Že i přes všechny nezdary, ztráty v životě, osamění uprostřed hlučícího davu je tady a že mu věří, že On jediný na něj nezapomněl a že ho zajímá stejně, jako ten první mezi všemi na Zemi. Jako biblický Jób, ten archetyp  člověčího zmaru a přesto naděje. Hlava je opřená o zeď a slova, která slyší jen B-h. Bylo by nezdvořilé naslouchat, protože ten dialog je pouze mezi dvěma a je určen jen pro ně. Stejně by byl uchem neslyšitelný, neboť hovor je veden jiným způsobem než lidskou řečí. 

Ten odvrácený muž nemůže svému B-hu přinést nic hmotného. Jako biblická žena, která do pokladny  hází dvě drobné mince - obraz úplného odevzdání - neboť ty mince byly všechno, co měla. Žádná hodnota v lidském pojetí a naprosto vše v pojetí B-žím. Zdánlivě směšný počin, při hlubším rozmyslu však neskutečně odvážný, protože kdo umí potlačit své pozemské cítění a konání a zcela se odevzdat do rukou toho, komu bezpodmínečně věří? 

Ta fotografie je dílem okamžiku. Okamžiku naprosto přesného, neboť nepotřebujeme vidět tomu člověku do tváře. Víme, co se děje v jeho duši a to je mnohem podstatnější, než nějaké rysy, vyjadřující emoce. Mám ji v práci stále na očích a pořád mne obohacuje a přináší zprávu o tom, že - řečeno spolu se Saint-Exupérym - je důležitější, co vidíme srdcem než očima.

Pěkný advent a svátky světel všem.