Nesnesitelná lehkost znaleckých posudků v psychiatrii

V souvislosti s tragickou událostí ve Žďáru nad Sázavou se objevují blogy, které vedle přání přísného trestu pro nemocnou ženu obviňují rovněž lékaře z nedbalosti a nepřímé účasti na smrti mladého člověka.

Schizofrenie je stále poměrně tajemné onemocnění, i když jsou známy již některé genetické faktory, které mohou vést k propuknutí nemoci. Tato nemoc má mnoho podob, je poměrně četná /odhaduje se, že touto nemocí onemocní zhruba jeden člověk z 200/. Některé formy jsou poměrně neškodné a zůstávají s projevy spíše drobného podivínství, jiné však mohou dospět i k stadiu, jehož jsme byli ve Žďáru svědky

Málokdo ze zdravých jedinců si umí představit, co nemocný prožívá. Začátky nebývají bouřlivé, jsou spojeny s pocitem, že je jedinec sledován, pronásledován, slyší různé hlasy a vidí věci, které neexistují. Pokud není stav léčen, mohou být projevy nemoci zvýrazněny až do stadií, že se nemocný skrývá, je připraven na svou vlastní obranu před nepřítelem, jenž mu usiluje o život. V těchto stadiích se může ozbrojovat a je schopen v domnělé sebeobraně zaútočit /případ mačetového útoku na MUDr. Hynka z Prahy je ještě známý/.

Nemocní schizofrenií jsou v současnosti mezi námi a jsou-li správně léčeni, okolí to nemá šanci poznat. Moderní medicína umožňuje většinou plnohodnotný návrat do společnosti, jen výjimečně je situace natolik složitá, že pacient musí zůstat pod trvalým dozorem v uzavřeném oddělení. Dle zákona je dlouhodobě nuceně hospitalizovaný nemocný podroben tzv."detenčnímu řízení", kdy specialista v oboru rozhodne, zda-li je jeho pobyt nadále nutný, či nikoliv.

Zatímco u některých oborů jde o poměrně snadnou záležitost /neurologičtí nemocní po mrtvici apod./, je psychiatrie jedním z nejtěžších oborů, co se podobných rozhodnutí týká. Bylo by snadné u každého schizofrenika prohlásit, že je nutné jej trvale umístit v uzavřeném oddělení, dle jejich počtu by však šlo o menší okresní město. Lékař proto po zvážení všech okolností vypracuje posudek, v němž jsou popsány postoje nemocného k vlastnímu problému /zejména, má-li náhled na vlastní nemoc/, jak je ochoten spolupracovat při svém léčení ambulantní formou atd. Pokud nemocný splní všechna kritéria, není humánní jej držet pod zámkem.

Jsem si jist, že lékaři velmi podrobně zkoumali po první atace nemocné před 2 lety na své okolí její stav, byla dle informací asi půl roku v uzavřeném oddělení. Po této době konstatovali, že je možná ambulantní terapie, navíc zde byla i rodinná pomoc. Na podkladě znaleckého posudku pak místně příslušný soud rozhodl o ukončení nucené hospitalizace.

Pro informaci, denně je podobných posudků v naší republice vypracováno několik desítek. I když nelze vyloučit chybu při jeho vypracování, lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že byl standardně vypracován znalcem s velkými zkušenostmi. U psychiatrických nemocných však může kdykoliv nastat recidiva onemocnění, pacient může o vlastní újmě přestat užívat léky a nemoc může nečekaně vzplanout. Vinit znalce z této nejspíše nečekané atace nemoci po dlouhé době po propuštění z nemocnice je irelevantní a krátkozraké.

U této tragédie nejde o systémovou chybu, jde o ojedinělé neštěstí, kterému prakticky nešlo zabránit. Přirovnal bych to k situaci, že budu dnes ráno usmrcen na přechodu autem, v němž sedí opilý řidič.