Santiago de Compostela v Galicii je poutním místem již mnoho staletí a určitě ještě bude. Nejde však jen o pouť samotnou, jde o velkou příležitost.
Když mi moje 18 letá dcera navrhla, že s ní mám jít pouť do Compostelly, považoval jsem to zprvu za zcela absurdní nápad. Jít pěšky neznámou krajinou, nevědět, kde ulehnu a jestli budu mít denně teplou sprchu, která je v mém věku důležitější než volební právo. Pak, v duchu Lennonova citátu "neodvážit se je osudné", jsem koupil letenky do Madridu a autobus do výchozího místa Ribadeo na Biskajském pobřeží. Po divoké jízdě autobusáka, který měl asi nenaplněné ambice jezdce z Dakaru, jsme ráno stanuli na našem výchozím bodě u patníku s číslem 200 km do cíle. Trasu jsem záměrně zvolil po co možná nejméně frekventované trase ve snaze být spíše sám, než v hlučícím davu, který je typický o prázdninách na hlavní trase. První den s 12 kg zátěže na zádech po noci v autobuse do neuvěřitelné ubytovny s palandami po 30 lidech, ve sprše, kam vstoupí jen zoufalec, kterému nic jiného nezbývá. K večeři konzerva a bageta, kopírující následnou snídani.
Perspektiva, že každý další den bude stejný, ukazatele se vzdáleností do cíle, kde je stále trojciferné číslo, horko k zbláznění a k tomu představa, že stejnou dobu bylo možné využít v letovisku u vlídného moře ještě s vlídnějším barmanem, se stala poměrně deprimující. Nicméně, koncem druhého dne se objevilo něco metafyzického pro lenocha mého druhu. Tím byl pocit, že zažívám něco zcela nového, doposud nevyzkoušeného. Navíc se po cestě objevovali Lidé /záměrně velké písmeno/ z různých zemí, s různými pohledy na svět. Večerní rozpravy o životě, pohledy na svět z rozličných stran byly obohacující.
Dalším pozitivem bylo to, že jsem mohl strávit cca 10 dní o samotě s dospívajicí dcerou, což se podaří málokterému otci. Zjistil jsem mnoho o ní, o jejich postojích k životu, zjistil jsem s uspokojením, že už je dospělá a vybavená pro život. Zjistil jsem i mnoho věcí o sobě samém, protože mi byl dopřán komfort jít 4 hodiny mlčky galicijským hájem bez mobilu, rádia, televize a soustředit se na sebe sama. Do cíle jsme došli za 9 dní, bolaví, nohy plné puchýřů. Nic z těchto útrap nemohlo vyvážit skvělý pocit jakéhosi restartu života.
Nerad radím, dělej si každý co chceš. Ale - pokud se chcete dozvědět něco o sobě samém, nechoďte k psychologovi, zkuste cestu do Santiaga. Buon camino.
