Má veselá doba studentská II.

Každý, kdo studoval vysokou školu, má nejspíše přehršel různých historek. Můj první blog na toto téma lze nalézt na konci článku Nabízím pokračování číslo II. . 

V období normalizace, konkrétně roky 1979-1985 byla integrální součástí vzdělání budoucích lékařů i věda ze všech věd ta nejvědečtější - tedy pro mladší ročníky samozřejmě marxismus-leninismus. Vzhledem k náročnosti tohoto předmětu bylo jeho studium rozloženo do 4 let a zakončeno státní zkouškou. Tahle fantasmagorie dnes budí smích, ale stávalo docela často, že někteří výborní studenti udělali tuhle zkoušku až napotřetí, kdy hrozilo riziko, že budou muset kvůli ideologickému nesmyslu opakovat celý ročník. 

Ve třetím ročníku byla zkouška z politické ekonomie. Shodou okolností nás měl na semináře hlavní zkoušející - docent Volejník. Byl to navzdory svému hlavnímu předmětu docela chytrý člověk, který obhajoval cosi, čemu - aspoň dle mého pocitu - tak úplně nevěřil. Náš první střet přišel poměrně záhy, kdy jsem jednou při jeho výkladu na semináři nevěřícně kroutil hlavou.

"Vodvářko, vy tomu nerozumíte?", zeptal se docent.

"Ne, já tomu rozumím, ale nevěřím", zněla má drzost. Posléze se rozvinula diskuse o našem hospodářství, kdy jsem argumentoval prostým faktem, že vyvážet suroviny je obyčejná pitomost (dokladoval jsem to svou zkušeností, kdy jsem na Šumavě viděl auta, vyvážející do Rakouska dřevo). Na mou námitku, že by bylo lepší vyvážet raději dřevěný nábytek místo surovin, soudruh docent mnoho argumentů neměl. Od té doby si mne pamatoval a dost často statečně čelil mým otázkám.

Knihu politické ekonomie jsem otevřel v den zkoušky ráno ve vlaku z Ostravy do Olomouce, abych ji po 5 stránkách zase zavřel, neboť to nemělo žádný smysl. Do zkušební místnosti jsem vstoupil jako první z cca 10 studentů. Docent seděl mezi dvěma dalšími soudruhy, které jsem neznal. Posadil jsem se na místo v očekávání, že dostanu nějaké otázky. Docent mne však zaskočil. Obrátil se ke svým dvěma přísedícím a řekl.:

"Soudruzi, zde soudruh Vodvářka celý rok v seminářích pracoval vysoce aktivně, je to jeden z velmi pozorných studentů. Navrhuji mu dát výborně bez nutnosti další zkoušky."

Soudruzi přísedící mu to odkývali a docent si nejspíše vysoce oddechl, že nebude mít na stranickém sekretariátu průser.  Znal mou jistou neústupnost a názorovou vyhraněnost. Moje zkouška trvala necelou minutu, seděl jsem za chvíli ve své oblíbené hospůdce Stopka a čekal na druhého, který přišel zhruba za hodinu, úplně vyšťavený a s trojkou. 

Další historka je z doby o rok později. Vždy jsem dbal na to, abych zjistil, co examinátor považuje za důležité a co mu udělá radost. Zvláště, jednalo-li se o obor psychiatrie. Den před zkouškou jsem se ptal na její průběh kolegy, který mi sdělil: "Ty vole, on se mně ptal na Freuda a víš co mi řekl? Ten Freud, to nebyl žádný blbec, studente, to byl  koneckonců profesor na vídeňské universitě".

Štěstěna je důležitá a já jsem si další den tasil otázku, v níž figuroval i slovutný psychoanalytik Siegmud Freud. (pro později narozené - psychoanalysa byla v té době považována za pavědu a mnoho informací se o ní sehnat nedalo). 

"Soudruhu profesore", povídám, "než začnu, tak bych rád cosi poznamenal. Osobně si myslím, že Siegmud Freud nebyl žádný blbec, koneckonců byl to profesor vídeňské university." 

Během této krátké věty jsem pozoroval, jak profesor pomalu s vytřeštěným zrakem upřeným na mně jako kobra na králíka vstává a pak zvolal: "Moje slova, moje slova". 

V tu chvíli do místnosti vstoupil jeden z docentů a profesor na něj zavolal:" Teď jsi tu měl být. Student a vlastní názor." 

Nemusím říkat, co jsem z této zkoušky dostal za známku. Historek bylo více a některé se ztratily v temných prostorách času. 

Odkaz na první díl zde.