Hvězdná hodina komunistů

Tak jsme se dočkali. Dneska se sejde ÚV KSČ a jako za starých časů budou rozhodovat. Ne o uranu do SSSR, ne o síle napětí drátů na hranicích, ale o vládě.

Zrozena před sto lety v mysli jednoho syfilitického advokáta v carském Rusku, ovlivnila tato úchylná ideologie podstatnou část 20 století. Na podkladě vábivých slov o lidské rovnosti, o nevykořisťování člověka člověkem, o radostných zítřcích a o avantgardě lidstva, zachvátila jako epidemie podstatnou část světa. 

Na samém jejím počátku si dala do vínku, že může vládnout jedině sama, protože je majitelkou absolutní pravdy. A protože lze toho dosáhnout jen úplným umlčením názorových odpůrců, tak tyto bloudy, uvažující o možnosti plurality názorů, začala nad ránem odvážet z  jejich ložnic nikoli k soudu, ale rovnou před popravčí četu. Po likvidaci těch, co uvažovali poněkud v jiných intencích než marxismu leninismu, pak začala požírat své vlastní děti. V zemi zrodu jich byly milióny, v satelitech pak "jen" tisíce. 

Spektakulární divadla, v kterých zprvu vystupovali ti, co měli jinou představu o poměrech ve společnosti a jejího dalšího směřování, byla později rozšířena i na ty, kteří byli v chomoutu tzv."socialistické internacionály" a celý ten rudý kabaret udržovali v chodu. 

I přes pochybnosti o správnosti této ideologie, která musela být po slavném Chruščovově projevu jasná i tomu rozumově nejmdlejšímu členu strany, udržovali mašinérii v chodu. Od znásilňování malých dětí ve školkách básničkami o Leninovi a Gottwaldovi (o kterých všichni věděli, že mají na svých rukách krev), přes "občanskou výchovu", v níž museli neustále vysvětlovat, proč přes ideově mnohem lepší socialistickou společnost se neustále nedaří pokořit ten zahnívající kapitalismus. U dospělých pak pokorným skloněním hlavy při prvomájových průvodech, kdy museli občané povinně zdravit blbce na tribuně a jednou za 4 roky je bez možnosti vstupu za plentu potvrdit v jejich křeslech. 

Listopadová Letná s milionem občanů v roce 1989 byla nadějí, že po posledním výronu této zvrhlé moci v podobně zmlácení nastupující generace, bude navždy konec této ideologii v její praktické podobě a že oslovení "soudruhu" bude patřit mezi vulgarismy či legrační archaismy. 

Po třiceti letech od onoho zvonění klíči máme naservírované menu, z něhož se chce citlivějším spoluobčanům zvracet. 

Na Hradě sedí člověk s komunistickou životní epizodou, který zpočátku založil svůj politický raison d´etre na tupení bolševiků, aby za pár let pragmaticky přijel na jejich sjezd a veřejně je vyzýval, aby se vrátili z vandru domů. V čele vlády je nejen další bývalý komunista, ale současně i člen StB, jejímž smyslem byl boj proti vnitřnímu nepříteli (rozuměj práskání těch, kteří měli jiný názor na věc, než stanovil poslední sjezd KSČ). 

A tyhle dva má dnes slavná KSČ jaksi v hrsti, protože je může buď podržet nebo potopit při hlasování o důvěře vlády. Soudruzi nyní neřeší, že Miloš Zeman je nedůvěryhodná osoba (kdo jednou zakolísal, zakolísá i podruhé a vždycky), neřeší, že Andrej Babiš je v jejich žargonu nejhorší třídní nepřítel, největší vykořisťovatel a majitel poloviny orné půdy v zemi (kde jsou ty časy, kdy byl vyvlastněn rod Schwarzenbergů a to jen proto, že toho měl tehdy tak nějak moc - proti panu Babišovi dnes v podstatě jen záhumenek).

Soudruzi za svou podporu budou něco chtít. Tak nějak se obávám, že to nebude záruka několika kilogramů pomerančů zdarma do každé chudé rodiny či stipendium na vysoké školy nadaných dětí z chudých rodin. Půjde nejspíše o fleky ve správních radách, o posty náměstků a podobně dobře placená místa.

Soudruzi se nám vrátili.