Existuje mlčící islámská většina?

V souvislosti se vznikem tzv."chalifátu" na části území dnešního Iráku a Sýrie a nezanedbatelnými projevy jeho "kultury" uřezávání hlav v přímém přenosu se nabízí otázka, existuje-li v islámu nějaký protipól.

Ve třicátých letech minulého století se program strany nacionálního socialismu v Německu stal přitažlivým i pro mnoho politicky spíše inertních občanů. Po celosvětové krizi a milionech nezaměstnaných se objevil někdo, kdo lidem sliboval práci a navrácení národní hrdosti, ponížené Versailleským mírem. Je zřejmé, že voliči NSDAP /počátkem třicátých let již získala okolo 44% hlasů/ nebyli vyslovení nacisté, ale obyčejní občané, kteří chtěli onen pověstný klid a práci. Kdyby jim v té době Hitler sdělil, že je hodlá zavést do sebezničující války, že bude v rámci eugenického programu T4 vyhlazovat vlastní spoluobčany stižené vrozenými nemocemi, sotva by dostal to, co ve volbách získal. 

Rovněž Japonské císařství v 30. letech minulého století jistě nebylo plné fanatiků, kteří se těšili, jak budou při dobývání cízích území, zejména čínských, vraždit po desítkách tisíc zcela bezbranné občany. 

Filmové materiály z doby okupace Československa přinášely smutečně vyzdobené Václavské náměstí plné zasmušilých protektorátních občanů, kteří se loučili s obrhrdlořezem vlastního národa Reinhardem Heydrichem, noviny chrlily rezoluce, odsuzující jeho vrahy. I v pozdější době - za vlády komunistické strany - občané jásavě pochodovali před tribunami, z nichž jim blahovolně kynuli parvenu. Radost, přenášená televizí jistě nebyla podložena rozkoší z poddanství života v totalitě, ale spíše z možnosti, že po skončení průvodu možná někde urvou mandarinky.

Zdá se to být stále stejná historie. Vždy - ve všech totalitách - existuje ona pověstná mlčící většina, která svým nicneděláním umožní vznik nějaké skupiny, strany, kliky, která posléze ovládne celou společnost a vnutí ji své vidění světa s atributy, s kterou mlčící většina buď nesouhlasí či ji přímo odmítá, avšak proti které jen velmi obtížně nalézá svůj vlastní modus vivendi. Viděno zevní optikou pak vypadá celá společnost jako jednolitý celek spojený totalitní ideologií jako jeden muž.

V současnosti jsme svědky expanse islámu. I když se islám zaštiťuje Koránem, kde každá súra začíná zvoláním "Ve jménu Boha milosrdného, slitovného", jsou zevní projevy této ideologie zcela odlišné. V mediálně prezentované činnosti jsou vražděni civilisté jiného náboženství, na dobytých územích je vyhlašována jediná možná a neomylná ideologie, od níž jakýkoliv odklon znamená smrt jedince, výhrůžky směrem k západní společnosti a Israeli jsou naprosto nepokryté a nedvojsmyslné. Stejně jako Německo, Japonsko a v době ještě nedávné i komunistická ideologie měla puzení nalézat vnějšího nepřítele a toužit po absolutní světovládě.

Lze předpokládat, že i v islámské společnosti jsou jedinci, kterým ono konání výše uvedené leze krkem. I když je každý odhad krajně nepřesný, lze implementovat evropská čísla, kdy členů, vyznávajících a věřících totalitní ideologii bylo podstatně méně než těch, kteří se nechtěli podílet na činnosti, směřující k potlačování lidských práv ostatních jedinců společnosti. Myslím si, že obyčejná islámská rodina nijak zásadně netouží leštit doma kalašnikov či se učit aktivovat roznětky. Přesto je - stejně jako byli občané nacistického či komunistického systému - vinna svým mlčením k tomu, co se nyní děje.

Islám nelze porazit vojensky, to už západní společnost vyzkoušela a dopadla špatně. Jedinou možností evropsko-atlantické civilizace je důsledná obrana současných hodnot, založených na židovsko-křesťanských tradicích a současně apelace na mlčící islámskou většinu, aby se postavila oněm zvrhlostem, na nichž si islámská totalita v současnosti zakládá. 

Kardinální otázkou zůstává, jak dlouho bude ono mlčení trvat.