Česká televize nám na svém druhém programu nabízí kouzelný seriál „Jistě pane ministře“, v němž s humornou nadsázkou ukazuje, jak úředníci obratně a lehce manipulují s ministrem neznalým administrativních a legislativních procedur. Do stejné situace jako hrdina zmíněného seriálu se může snadno dostat i jeden z kandidátů navržených na funkci prezidenta.
Po roce 1989, kdy bylo nutné od základů přebudovat celý politický systém, bylo běžné dosadit do vysoké funkce zcela nezkušeného člověka. Dnes, po devatenácti letech, by již měl i v politice platit princip, kdy se postupně do čela politických stran dostávají politici, kteří prokázali své schopnosti na komunální, pak regionální a krajské úrovni. Pokud tomu tak není, svědčí to o neschopnosti a nefunkčnosti těch stran, které nejsou schopny ve svých řadách najít vhodné osobnosti pro obsazení vrcholových funkcí.
Příklad prvého prezidenta Československé republiky, T. G. Masaryka i jeho nástupce Edvarda Beneše ukazuje, že do čela státu byli postaveni zkušení politici, kteří své schopnosti prokázali v parlamentní i zahraniční politice.
Masaryk byl v letech 1891-3 a 1907–1914 poslancem v rakouském parlamentu. Českou stranu lidovou (realistickou), založil v roce 1900 (byla později přejmenována na Českou stranu pokrokovou, realistickou) a své členství ruší poté, co byl v roce 1918 zvolen prezidentem.
Napsal řadu spisů orientovaných na aktuální politické problémy: Česká otázka, Naše nynější krize, Otázka sociální atd. Po zahájení prvé světové války se zaměřil i na boj za samostatnost Československa. Společně s E. Benešem a R. Štefánikem založil v roce 1916 Československou národní radu, organizoval Československé legie a v roce 1918 vydal prohlášení o Československé nezávislosti.
Stejně jako prezident Masaryk prokázal i Edvard Beneš své politické schopnosti v dlouhodobé politické činnosti. Své aktivity spojil s osobou T. G. Masaryka. V roce 1916 se podílí na založení Československé národní rady a stává se jejím generálním tajemníkem. Vyjednává s představiteli mocností o vzniku samostatných československých vojenských jednotek a dosahuje uznání Československé republiky Anglií a Francií.
Od roku 1918 je ministrem zahraničních věcí, stojí u zrodu Společnosti národů a v roce 1920 se stává jejím předsedou. Poslancem parlamentu je od roku 1919 do roku 1926 a pak ještě od roku 1929 do roku 1935. V období 1920 až 1921 je předsedou vlády. V roce 1923 vstupuje do Národně socialistické strany, členství ukončil po zvolení prezidentem v roce 1935.
Vrcholný představitel státu, který nemá zkušenosti z komunální, regionální, parlamentní a zahraniční politiky se velmi snadno může dostat do situace, kdy s ním budou jeho poradci a úředníci jeho úřadu snadno manipulovat. Takových příkladů jsme mohli v nedávné minulosti vidět více než je zdrávo (pět na stole v českých, hospodaření ministerstva obrany, ministerstva místního rozvoje, naposledy i ministerstva práce a sociálních věcí).
Nepřál bych žádnému kandidátovi, aby se dostal do podobné situace a rozhodně bych nechtěl, aby pokračování britského seriálu „Jistě pane ministře“ pak „Jistě pane premiére“ mělo třetí díl, odehrávající se v České republice a nazvaný „Jistě pane prezidente“.
