Demokracie a volba prezidenta

Volba prezidenta rozbouřila vlnu emocí. Ta je umocněna nedokonalostí Ústavy České republiky, i tím, že soudci ani politologové nerespektují základní zákonitosti odhalené sociální psychologií a sociologií. Výslekem je možnost legálního nátlaku a důsledkem může být, že poslanci nebudou volit podle svého svědomí, ale podle přání stranických sekretariátů a nátlakových lobby.

Podstatou problému je diskuse o charakteru volby prezidenta.  Na jedné straně se objevují návrhy, aby volba byla tajná, druhá strana prosazuje volbu veřejnou. Argumentem pro veřejnou volbu je skutečnost, že poslanci mohou být kontrolováni veřejností, jak hlasují. Současně však tento způsob volby umožňuje stranickou kontrolu chování poslance, i jeho ovlivňování nátlakovými nebo lobystickými skupinami.

Podíváme-li se na tento způsob volby z hlediska sociální psychologie, zjistíme, že se při veřejné volbě uplatní mechanismus, který sociální psychologie nazvala „sociální konformita“. Společnost i jednotlivé skupiny, jejichž členem je jedinec, prezentují určité hodnoty a normy a vyžadují, aby podle nich daný jedinec jednal. Každá skupina vyvíjí na jedince určitý tlak, který jej nutí jednat v souladu s požadavky skupiny – konformně. Tento jev je předmětem výzkumu psychologie již od třicátých let minulého století. Výzkum prokázal, že jedinec přizpůsobuje svůj názor úsudku skupiny, jejímž je členem. Zkoumání odolnosti jedince proti tlaku skupiny mimo jiné ukázalo, že celá jedna třetina pokusných osob podlehla tlaku skupiny a přijala evidentně nesprávný názor. V rozhovoru pak pokusné osoby přiznaly, že věděly, že jejich výpověď je nesprávná, ale že se „nechtěly lišit od ostatních“. Závěry těchto výzkumů shrnuje v roce 1962 Krech, Crutchfield a Ballachey:

1.    Příslušník skupiny podlehne často skupinovému tlaku i tehdy, když je názor skupiny zřejmě nesprávný.

2.    Jedinec může podlehnout i takovému tlaku, který má pro něj osobní význam (Např.: Názor, že svoboda jedince je privilegiem, které může společnost v situaci ohrožení zrušit.)

3.    Více podléhá jedinec skupinovému tlaku u složitějších problémů než u jednoduchých.

4.    Konformismus se projevuje u různých lidí v různé míře. Někteří jedinci jsou odolnější vůči skupinovému tlaku, jiní nikoliv.

5.    Někteří jedinci se v průběhu času stávají stále více konformními, jiní naopak méně konformními.

6.    Někteří jedinci se mimo skupinu vracejí ke svým původním názorům, efekt skupinového tlaku se zmenšuje, ale nikdy nezmizí zcela.

Záleží však i na atmosféře skupinové situace. V nepřátelské atmosféře cítí jedinec větší hrozbu „za odchýlení se“ a snáze podléhá tlaku skupiny. Nepřátelství nás sjednocuje a nutí nás jednat v souladu s normami a požadavky naší skupiny, proti skupině konkurenční. V této situaci je jedinec ochoten hlasovat i v rozporu s vlastním názorem.

Obdobně jednáme i v situacích, kdy nám chybí dostatek informací o problému, který má být vyřešen (například radar v Čechách). Vzhledem k tomu, že problematice nerozumím, rozhoduji se na základě úsudku lidí, které v daném okamžiku považuji za autoritu v tomto oboru a jsem nedůvěřivý k těm, kteří by mohli mít v této oblasti vlastní zájmy. To poskytuje obrovský prostor různým manipulátorům veřejného mínění. V dějinách lze najít mnoho situací, kdy právě konformismus prospěl těm, kteří usilovali o nastolení totalitního režimu. Všichni starší občané této země si pamatují jednohlasné veřejné hlasování Národního shromáždění i Ústředního výboru.

Tajná volba, kdy má jedinec záruku, že se nikdo nedozví, jaká byla jeho volba, poskytuje jedinci svobodu a do jisté míry jej zbaví tlaku skupiny i nebezpečí sankcí za nekonformní jednání. Je tedy na rozdíl veřejné volby nástrojem skutečné demokracie. Veřejná volba je spíše nástrojem manipulace a skutečné demokracii neprospívá.

Argument, že tajná volba je nástrojem umožňujícím korupci je sice nesprávný, ale ukazuje snadnost bytí demagogie. Při korupčním jednání potřebuji aspoň minimální záruku, že objekt mého korupčního působení splní to, co od něj očekávám. Ta u skutečně tajné volby není, naopak veřejná volba touto kontrolu korumpujícímu poskytuje.

Nakonec se tedy ukazuje, že snaha manipulovat, ovlivnit volbu, je na straně těch, kteří s křikem požadují volbu veřejnou. Ve skutečné demokracii by se podle mého názoru neměla žádná závažná otázka rozhodovat veřejným hlasováním nebo veřejnou volbou.

PhDr. Vladimír Vocelka