Jsem prostě hloupej Sluníčkář.

Když jsem přebíral obchod s farmářskými potravinami, tak jsme zdědil i jednoho bezdomovce. I když je to bezdomovec hodně zvláštní.

Když jsem přebíral obchod s farmářskými potravinami, tak jsme zdědil i jednoho bezdomovce.

Staršího pána, který si tam chodí na jídlo, kterému končí trvanlivost a my mu ho samozřejmě zdarma dáváme.
Bere všechno, mléčné výrobky, pečivo, odřezky od šunky.

Zjeví se vždycky z nenadání večer, a tichounce klepe na zavřené dveře obchodu, kde my uklízíme ryby a uzeniny a počítáme kasu.

Je vousatý, štíhlý a vzpřímený, věkem odhaduji kolem sedmdesátky na kterou, ale nevypadá.

Na pravidelnost u něj nelze spoléhat a ani mu nevysvětlíte, že nejlepší je chodit v úterý večer, kdy pro něj máme nejvíc potravin. Prostě ..............občas se zjeví a lehounce klouby starých rukou zaťuká na skleněné dveře.
Holky prodavačky mu vždycky něco schovají. Je to hodně netypický bezdomovec. Je strašně slušný a milý, čistý a  takovým zvláštním způsobem plachý jako anděl, nebo jako nějaké divoké zvířátko. 

Nikdy jsem ho neviděl opilého!

Vždycky, když se tam s ním jednou za čas večer potkám, mám zrovna moc práce. Většinou něco těžkého nosím z auta a nebo do auta  a on mi úslužně otevírá dveře od krámu. Pak si vezme potraviny a koupí si za deset korun sáček rakytníkového želé.

Na tom, že si ho koupí a sám zaplatí, vždy trvá. Už několikrát jsem se snažil mu ho dát zadarmo, ale on vždy trvá na tom, že si těch deset korun opravdu zaplatí.

Nepřemlouvám ho, protože jsem už prostě dávno pochopil, že mu to pomáhá zachovat si lidskou důstojnost.

Přiznám se, nemám na něj většinou čas, dokonce ani nevím, jak se jmenuje a holky prodavačky o něm skoro nic neví taky. Snad jen to, že celý život pracoval jako skladník v Jednotě a bydlí někde v nějakém starém domě spolu s dalšími bezdomovci a to jídlo bere i pro ně.

Trochu se za to za sebe stydím, je to jako bych ho přehlížel, jako bych byl lhostejný a tak jsem se rozhodl, že si s ním musím promluvit a poslechnout si jeho příběh. Poslechnout si ho i za cenu toho, že to určitě nic veselého nebude, protože takhle hodný člověk skončil na ulici logicky jen proto, že s ním někdo škaredě vyběhl.

Já ale věřím, že když si s ním promluvím a poslechnu si příběh jeho života, udělám pro něj asi mnohem  víc, než když mu dám trochu víc chleba.

Víte nejhorší v životě člověka přece je, když už nikoho nezajímá, když ho lidi už ani nevidí a je pro ně průhledný.

Když se stane jen kulisou v nějaké zadní špinavé uličce, součástí městské šedi a když ho už nikdo nebere vážně.

 Když je všem lhostejný a není pro ostatní lidská bytost zasluhující si úctu a pozornost.

To se totiž pak člověk stává už jen stínem! Stínem ve kterém už nikdo nehledá sny, touhy, radost a smutek. Stínem jehož srdce už bije jen tak potichu, že ho nikdo neslyší...............

P.S. No tak mi to prostě napište...............jsem prostě blbej Sluníčkář no. 

Ale víte..... já prostě věřím na dobré skutky a taky věřím, že lhostejnost si žádný člověk nezaslouží.