Zhroucení lží

Zažili jsme už zhroucení komunistického lžirežimu a nemuseli bychom být tak slepí, abychom si neuvědomili, že v Afganistánu proběhlo totéž. Prostě zhroucení režimu drženého oportunisty pod cizí vládou.

V takových případech se odezva okupačního režimu ve společnosti tají a lživě vykládá (tím netvrdím, že oba režimy byly ve své praxi shodné). Proč se skutečnosti takovou dobu zatajují? Protože se nechce přiznat prohra. A nakonec se to zhroutí prostě pro neudržitelnost okupace a tím i režimu okupací drženého. Dovedu si představit Afgánce, kteří podávali zkreslené informace svým nadřízeným americkým složkám, tak jako u nás kdysi hlásily stranické sekretariáty „nahoru“, že plán byl splněn a že pracující slaví nadšeně První Máj. Prostě tito lidé byli oportunisté dobře placení a oni přece neřeknou pravdu. Dovedu si představit též, že ten, který náhodou pravdu řekl, nebyl asi zrovna odměněn, spíše byl z něho udělán nepřítel, stal se nepohodlným, byl odstraněn. Kolikrát lidé doplatili na pravdu, kterou řekli! Jestli se u nás objeví nějací Afgánci a budete s nimi mluvit, zeptejte se, proč lhali? Ale asi ne. Oni vám to stejně neřeknou. Oportunismus se na sebe samého neprozrazuje.

Jaké jsou náklady lží?

  V demokratické zemi, kde nejsou cizí vojska a je svoboda slova, vyjde pravda najevo. Může se sice lhát, ale obvykle to má krátké nohy. Lidé podvědomě hledají pravdu, protože jen pravda vede ke správným rozhodnutím. Nevěří obvykle obecně zveřejňovaným informacím, protože ví, že jsou jednostranné, v zájmu nějaké skupiny, případně nějaké ideologie, proto si je ověřují u informačních zdrojů, které jsou v nějakém smyslu opoziční. Tak to je stále ještě i u nás, i když slyšíme často pokusy, že druhá strana hlásá dezinformace, a proto by se jí měla média zakázat nebo cenzurovat. Ale oba shora uvedené příklady ukazují, jak je to špatné a jak to dopadá. Pokud někdo v mediálně otevřené společnosti hlásá dezinformace, tak je přece možno je vyvrátit v jiném médiu. Požadavek mocenského zásahu do svobody informací je známkou slabosti, neschopnosti obhájit pravdivě svoje teze, obavy, že lži vyjdou najevo. V Afganistánu nám bylo zrovna nyní předvedeno v plné nahotě, jak vypadá mediálně uzavřená společnost. V otevřené společnosti bychom přece měli obrovskou spoustu informací o tom, jak je okupace neúčinná, jak lidé smýšlí zcela opačně a jak nepřijali západní hodnoty, jak nás nemilují, jak zůstáváme stále nenáviděnými okupanty.

  Slýchávali jsme často jak Afgánci prý přijali západní způsob myšlení a života, jak „lidem zvolená demokratická vláda“ má podporu. Odchod nic neohrozí, vláda se dokáže Talibánu ubránit sama. Předpokládalo se, že po odchodu NATO bude v Afganistánu sice nějaká občanská válka, ale vláda podporovaná NATO bude mít výhodnější postavení a nutně zvítězí. Samé nesmysly. Ale pokud někdo znal poměry v Afganistánu, a takoví lidé přece museli existovat, proč nehlásili dříve jak to skutečně vypadá? Nemáme my také nějaký lžirežim, kde nebylo korektní skutečné informace z Afganistánu zveřejňovat? Byly jen určité náznaky od lidí, kteří byli potom ostrakizováni, protože pravda i u nás se nesměla říkat. Jak se dnes ukazuje, pravdu říkali tedy jen ruští trollové, agenti Putina a další nepřijatelné osoby, a tak se zase jen dokazuje, jak nám hlavní sdělovací prostředky pravdu neříkají.

  Jak neproduktivní je lež, vidíme nyní! Nedoplatili nakonec Spojenci na tuto lež? Kdyby přece věděli pravdu, nemohli odcházet z Afganistánu tímto způsobem, který předvedli, ale asi také by byli nuceni odejít mnohem dříve, když bylo zcela zřetelné, že obyvatelstvo nás nenávidí a není ochotno bojovat za hodnoty, které jsme jim nutili.

  A co dělaly tajné služby? Ty byly tak tajné, že informace nikomu nedávaly, nebo je politici nebrali na zřetel, nebo dokonce to bylo jako za Brežněva, kterému nepříjemné informace administrativa cenzurovala. Nejspíše hrály svoji zpravodajskou hru, jako ve všech ostatních případech, a hájili jen své zájmy a zájmy skupin, které je ovládají.

  Lež nás přišla hodně draho a přijde zase draho v dalších a dalších případech, pokud budeme věřit lžím.

Hodnoty západního světa v Afganistánu

  Demokracie, svoboda a lidská práva jsou velmi obecné pojmy, jejich obsah je uskutečnitelný jen za určitých podmínek. V zemi, kde existuje úcta a věrnost vůdcům klanů, je demokracie jaksi zbytečná, obyčejný člověk stejně nemá informace, které by při volbách použil, vzhledem k jeho postavení stejně rozhodují rady starších a další struktury, které jsou do značné míry také demokratické, pouze tam nerozhodují ženy nebo nějací závislí lidé. Ti, kteří nerozhodují nejsou stejně rozhodování schopni, takže je otázka, co vlastně přináší západní demokracie? Musí budit dojem nejen nabourání tradic, ale i zákeřný způsob, jak zbavit moci stávající mocenské struktury.

  Pojem západní svobody musí u tradičních společenstev budit velké obavy z budoucnosti. Mladí lidé si budou dělat co chtějí? To přece nejde! To musí špatně skončit, vždyť jsou nezkušení, podlehnou cizím vlivům, budou zneužiti pro cizí zájmy. Mladí musí poslouchat staré a postupně se učit a nabývat životní moudrost. Konečně, kdo by pracoval na poli a živil starce? Oni odejdou a co bude dál? Komunita se rozpadne.

  Lidská práva musí být pro Afgánce naprosto nepochopitelná. Musí budit dojem naprostých nesmyslů a zákeřných úmyslů. Copak žena je rovna muži? Kdo to kdy slyšel? Muž a žena jsou rozdílní a každý má v životě svoje poslání. Někdo v rodině musí vládnout a druhý poslouchat. Žena by měla poslouchat muže, ale jak víme, ona to stejně nedělá, muže většinou ovládá a on dělá, co ona chce. Obvykle muž mít více žen nemůže, když přece se rodí chlapců a dívek stejný počet, více žen si stejně dovolí jen nějaký bohatec. Co by se tedy stalo, kdyby byla žena svobodná, mohla si dělat co chce, neplatila by pravidla obce, že dívky se musí vdávat a hoši ženit obvykle podle vůle rodičů a stařešinů? Prostě by to špatně dopadlo. Mladí by si jen užívali, nebrali by se a děti neměli (prostě jako v Evropě). To přece nejde, to je proti koránu i přírodě. Přirozená tradičně rostlá společnost se udržela právě proto, že tato tradiční pravidla dodržovala, jiné komunity, které připustily volnou lásku a promiskuitu přece dávno zanikly. Určitě jsou lidská práva považována za proradný úmysl afgánskou společnost zničit.

  Hodnoty západního světa jsou tak rozdílné oproti domácím, že se nemohou uplatňovat. Prostě to nejde. Je to rozdílné myšlení. Afgánské myšlení je sociocentrické, klanové, společnost je přednější než jednotlivec. Je generacemi odzkoušeno, že jedině tak společnost přežije. Evropan a Američan myslí egocentricky, vidí jednotlivce, vidí jejich život, posuzuje hodnoty z hlediska jednotlivce a jeho přání hodnoty naplňovat nebo nenaplňovat.

  Evropan vidí afgánskou rodinu, ženu obtíženou dětmi, chatrč, ve které bydlí, a myslí si: tito lidé trpí a on jim pomůže a oni ho za to budou milovat. Ale neví, že oni jsou možná šťastnější než on, štěstí přece nespočívá v materiálních hodnotách, ale třeba i v tom, že děti jsou s matkou, která není emancipovanou feministkou, aby je odkládala do jeslí. Děti mají svoje dětství v dětských kolektivech a hrách venku, jako kdysi na venkově u nás; musí ovšem pracovat od určitého věku, ale to bylo u nás kdysi také a nikomu to neuškodilo, vyrostli lidé zdraví, houževnatí a pracovití. Ale to je pro Evropana nepředstavitelné, on považuje materiální hodnoty za měřítko života a toto smýšlení přenáší do své praxe posuzování druhých.

  Je sice pravda, že peníze vládnou světem, většina lidí jsou oportunisté, kteří jsou ochotni do určité míry udělat pro peníze všechno, proto i Afgánci rádi přijali peníze. Ale to ještě není zásah do poměrů, zlepšení životních poměrů je vítané všude, jen je otázkou, jakou míru to má, co se za tyto peníze očekává. Afgánec si představuje, že slouží nějakému pánovi, který chce od něj práci. On práci udělá. Tím to končí. Pán chce něco slyšet, Afgánec říká to, co chce pán slyšet. Že to, co říká, není pravda? Proč by říkal pravdu? Vždyť on přece lichotí, a to není nic špatného (lichotky nejsou hřích ani v křesťanství, protože neškodí, nejsou zlým úmyslem).

Kdo morálně zvítězil?

  Nechci tvrdit, že invaze západního světa byla úplně nemorální. Někde v pozadí sice určitě byly zámysly podobně jako v Kosovu, už byly připraveny firmy, aby se levně zmocnili přírodního bohatství, ovšem zároveň přinesly Afgáncům práci a pokrok. Ale většina interventů si opravdu myslela, že šíří lidská práva a pokrok. Také samozřejmě bylo zapotřebí zastavit obchod s opiem. Také teroristům se vzala základna, ze které operovali. Okupace je ovšem vždy nesprávná, když je viditelné, že národu nic nepřináší.

  Ti, kteří přisluhovali jsou jistě právem považováni za kolaboranty s cizí mocí. Jinak to vysvětlit nelze. Těžko se vžívám do smýšlení běžného Afgánce, ale hodnoty jako je boj za vlast proti okupantům jsou asi v celém světě stejné. Zhroucení afgánské vlády ukazuje, jak se chovají vždy a všude oportunisté. Víme to přece i z vlastní praxe. Od r. 1968 u nás byla vláda oportunistů, kteří vyhovovali vůli sovětské moci. Kromě několika „věřících“ (kůl v plotě a p.), byla celá struktura oportunistická. Zhroutila se během týdne jako domeček z karet.

  Afgánci jako národ se chovali zcela jistě morálně, zachovávali si svoji tradiční morálku, nechtěli přijmout jiné hodnoty. Vědí, že jen tak si zachovají svoji kulturu a vůbec sami sebe. Jinak nebudou nic.

  O Talibánu ovšem nelze říci, že by byl morální, jsou to hrdlořezové. Ale Afgánci asi pro udržení svojí kultury a svého národa jinou možnost nemají a dobře to vědí. Myslím, že jsou tváří v tvář svojí kultuře daleko více konfrontováni zhoubností současné Západní civilizace, než si jsme schopni uvědomit my, kteří už tradiční kulturu nemáme, nemáme tedy porovnávací vzor a zánik svého lidu nevnímáme.

  Přesto nám Afgánci svým chováním něco vzkazují. Neměli bychom být tak pyšní, abychom se nad tím alespoň nezamysleli.