Pád Sociální demokracie

Možná se jeví ztráta hlasů ČSSD jako záhadná. Vyjádření jejích vůdců nenapovídá, že by byli schopni skutečnou příčinu postihnout. To vše je jen signálem nepochopení nové situace, která v našem životním prostoru vzniká.

Stará dělnická strana s bohatou historií a se zřetelným podílem na naší historické realitě, ztrácí prestiž. Je to jako vždy: změnilo se prostředí, ideály zestárly a jejich použitelnost se snížila. Najednou, zvláště pro mladé lidi, začne mluvit nesrozumitelně. Problémy, které by měla řešit, neřeší, řeší prkotiny a nesmysly. Nepomáhá slibovat nemožné svému elektorátu a spoléhat na zářivou sílu osobností. Osobnost, pokud nemá co říci, je jen figura, která se brzy okouká. Musí být téma. Témata jsou, ale ČSSD se jich neujímá. Proč?

   Socialisté se dostali do téměř neřešitelného rozporu: na jedné straně jejich zásahy do politické praxe vyžadují silný stát, na druhé straně jsou sociální demokraté internacionalisté a pomáhají nezávislý stát likvidovat a podřizovat se směrnicím EU. Tento rozpor se zvláště u socialistů jeví jako fatální (jiné ideové směry to tak nemusí zažívat) a jejich pohyb mezi těmito dvěma póly je těžký a skýtá v podstatě jen prohru. Boj o záchranu odděleného a nezávislého státu by je zatáhl to tábora nacionalistů, na druhé straně univerzalistický aktivismus jim sice vysluhuje klepání na rameno od evropské levice, ale zbavuje je moci a tím i příležitosti skutečná sociální témata řešit. Rozhodování mezi těmito obludami je fatální, proklouznout mezi nimi je možno jen slibováním, rozdáváním peněz nepracujícím a nefunkčním přesypáváním drobáků z kapsy do kapsy, což právě nyní voliči pochopili jako nefunkční populismus.

  Nakonec je ČSSD viditelně jen prodloužená ruka EU v prosazování feministických a relativistických opatření, jehož nejzřetelnějším příkladem je inklusivní školství, ale i snaha o kvóty na zaměstnávání žen a rovnost platů. A zařadila se po bok univerzalistických aktivistů plivajících sliny na nacionalisty a tzv. xenofoby. Je ovšem natolik populistická, aby se vyhnula přímému sluníčkářství, nicméně zřejmě jen dočasně, než tlaky mezinárodní levice více zatlačí. Je zcela zřetelné, že v odporu multikulturalismu a islamizaci život nepoloží.

  Ale největší prudký propad přízně ČSSD byl na základě morálního selhání Sobotkových melodyboys, kteří tím nejnemravnějším způsobem vyškrábali na Babiše jeho selhání, za pomoci opozice je rozmazali v médiích, aby ho diskreditovali v mylné snaze, že tím zastaví přestupovaní svých voličů k němu. Lidé ještě přece jen mají nějakou selskou morálku a představu o tom, co je mravné. Jak vidět, považují Babišova selhání za menší poklesek, než nefér podrážení partnera, sprosté donašečství a snahu o kriminalizaci. To je ovšem jen epizoda nemající fatální historický rozměr, nicméně napomohla současnému stavu.

  Pan Hamáček mluví o návratu k sociálním tématům. Ty zde samozřejmě jsou, ale vyžadují silný stát, který už není, nebo alespoň odvahu se postavit univerzalistům v EU. To je něco na úrovni Jánošíka. Sen o světovém socialismu je iluze, při které se dobře usíná jako při pohádce na dobrou noc. Nevyžaduje namáhat mozková centra, protože přemýšlet o něčem co nikdy nebylo a nebude, je snadné. Zatím byl socialismus vždy jen v národním státě s dostatečnými pravomocemi. Chtějí-li socialisté svoje témata řešit, musí stát posilovat. Viditelně dělají opak. Přijímají směrnice EU jako písmo svaté a zařazují se do liberálního světového řádu, který se jeví stále více jako nehumánní a likvidující demokracii.  

  Dovoluji si uvažovat, jak elektorát ČSSD chce řešit tato témata:

1/ Levné nájemní byty pro mladé lidi, aby si mohli našetřit, nemuseli brát nemravné hypotéky nebo platit vyděračské nájemné. To ovšem znamená vytvořit velké množství staveb ve vlastnictví státu (obce), velkou iniciativu a angažovanost, zajistit správu těchto domů. Nejhorší je ovšem, že mnoho lidí vydělává na drahém nájemném a banky vydělávají na hypotékách, proto je velký tlak na zabránění těmto změnám. ČSSD není Jánošík, nepůjde do střetů a legislativních problémů. Proto raději rozdává peníze jako příplatky nájemného, které zcela jasně skončí v kapsách pronajimatelů a bohatnou z nich bohatí. Všichni vidí tu neuvěřitelnou neschopnost.

2/ Morální hypotéky, které může zajistit jen státní banka, která by převzala stávající úvěry a řešila jejich splácení humánně. Dovedu si představit ty neuvěřitelné tlaky, které to znemožňují. Banky přece na tom vydělávají. Koho by jinak ždímaly?

3/ Odchod velkých zisků zahraničních podniků do zahraničí je neustálým námětem prázdných řečí. Nasazení sektorových daní je asi nemožné, je nejspíše pravdou, že by si to podniky vynahradily zvýšením poplatků a cen. V případě bank a obchodních řetězců viditelně chybí státní banka nebo banky ve vlastnictví občanů, obecní a státní podniky především v monopolním postavení (vodovody, energetika). ČSSD pro to nepohnula ani jedním prstem.

  Na úpadku ČSSD je pozorovatelné paradigma doby zřetelněji, než na čemkoliv jiném. Nové rozdělení rolí ve světovém střetu univerzalismu s konzervatismem vyžaduje vybrat roli, ne oslovovat starými tématy a viditelnou neschopností. Role univerzalismu znamená přijmout za své posilování univerzálního člověka jednotlivce - vytvářet multikulturního člověka bez národa, bez rodiny, bez genderového statusu, bez vztahu k domovu, vytvářet volného světového ptáka. Sociální téma se potom redukuje jen na individuální charitu a pro socialisty tam není místo. Na druhé straně příkopu jsou konzervativci, široká fronta starých ideálů včetně pravidel pro vznik rodin a vztahu k domovu, opírající se o vžitý přirozeně rostlý soubor zákonitostí normálního života, které v minulosti socialisté pomáhali vytvářet. Ale dnešní ČSSD předstírá, že o tomto paradigmatu neví. Lavírovat mezi tím se nedá, příkop se prohlubuje a kompromisníci v něm skončí zahrabáni.