Nebezpečný postpravdivý svět

Západní postmoderna je pro ostatní civilizace na naší planetě něco, co obdivují a zároveň nenávidí. Pro boháče z jiných kultur je to jakési prostředí k užívání života, pro chudáky lákadlem, kde by chtěli žít.

Na postmoderním Západě jsou lidé tolerantní, dobří, slušní, což není výplodem ideálů (tradiční ideály byly spíše nacionalistické až rasistické), ale výchovou v prostředí nekonfliktnosti a jakési dekadence, neschopnosti bojovat a hájit svoji kulturu, která už ztratila i v jejich očích hodnotu, protože zavinila otrokářství, kolonialismus a války. Současnou ideovou podstatou je skepse, jakési přesvědčení, že člověk všechno dělá špatně, lidský civilizační pokrok způsobil hédonismus a hromadění věcí, které znamenají ničení přírodních zdrojů všeho druhu. Považování vlastní kultury za špatnou není výsledkem nějaké sebereflexe, ale převažujícího nihilismu a skepticismu, které nabyly už podobu v mnoha ideologiích, třeba BLM, antropologického univerzalismu (transsexualismu, relativistického feminismu) apod. Ekologický alarmismus je skeptická ideologie, není to realistická myšlenka návratu k tradičním hodnotám skromnosti a soběstačnosti. Ostatní transnacionální ideologie se neopírají o sociocentrické myšlení humanity, národní soudržnosti, zodpovědnosti za budoucnost a z toho vyplývající kolektivní ideály podporující rodinu, obecní a národní sounáležitost. Lid je potom rozdělen na ty, kteří ještě nepropadli skepsi, chtějí pokrok, mír, svobodný život a pohybují se v jakýchsi liberálně-konzervativních myšlenkách, a ty, kteří aktivně bojují za nový svět, o kterém nic neví než jen to, že nemůže být jako ten starý.

Z čeho vzniká postmoderní aktivismus?

  Jiří Fuchs (viz 1) tvrdí, že současná epocha se vyznačuje hédonismem a relativismem. Jeho výklad vzniku relativismu vychází z odmítnutí absolutní víry v úspěch rozumu, z faktů, že rozum zklamal (války, ničení přírody), ale namísto návratu k přesahujícím hodnotám se rozhostila skepse. Lidé tedy už nevěří v Boha, ale ani v člověka. Vše se zpochybňuje. „Vzniká prostor pro křečovitý antropologický převrat ve smyslu absolutní nezávislosti vůle“. Skepse nedovoluje uplatňovat lidské projekty vyjma technických, podporuje subjektivismus, a relativismus z toho vyplývá, neboť on skepsi nejlépe vyjadřuje.

  Josef Krob (viz 2) udává, že „postmoderní filozofie upozorňuje na nepřehlédnutelný význam pozorovatele (subjektu) v roli poznávání a při současném odmítnutí novověkého důrazu na objektivnost zdůrazňuje rovnoprávnost všech výpovědí o světě, které jsou považovány za stejně hodnotné, mezi kterými nemá smysl hledat výpovědi pravdivé či nepravdivé. Celé dosavadní snažení vědy je postmodernou považováno za příběh, jehož vyprávění se již chýlí ke konci a který je stejně legitimní jako jakýkoliv jiný příběh, jakékoliv jiné vyprávění, byť by jeho autorem byl třeba šaman provádějící svoje rituály.“ Pravda už nemá svoji hodnotu jako informace o objektivní realitě, ale má stejnou hodnotu jako lež, záleží jen na tom, jak to jednotlivci chápou. Vše tedy záleží na postoji jednotlivce, jehož názor má vyšší hodnotu než realita, pravda, objektivita, racionalita. Egocentrismus je toho principiálním vyjádřením, je podstatou epochy. Egocentrismus znamená izolovaného jednotlivce, který už není k ničemu poután, odpoutal se od kolektivních ctností: věrnosti, sounáležitosti, jednoty atd., je zmítán pouze ideologií nebo zájmy jednotlivců a skupin.

  Co je tedy postmoderní západní civilizace a jaké hodnoty má? Je to ustupující původní liberálně-konzervativní model obsahující v nějaké míře i patriotismus, který zápasí s postmoderním nihilismem, s aktivismem, který nemá žádnou jednotící ideu jen jakýsi seznam zbožných přání, z nichž některé jsou naprosté nesmysly. Jestliže mluvíme o evropských hodnotách, o demokracii a lidských právech, o čem mluvíme? Co nabízíme jiným civilizacím: islámským zemím, Rusku, Číně? Vždyť přece ve všechno to, co nabízíme, už dávno nevěříme, lépe řečeno je to jen jeden z příběhů, který už končí.

Postpravdivý (postreálný) svět

  Postrealitu Bělohradský nazývá hyperrealitou (viz 3), vysvětluje ji takto: „..realita trpí ve srovnání se svými obrazy, věci se stydí za svoji chudobu před opulentními obrazy…“.

  Postpravdivý svět vznikl odloučením člověka od přirozenosti, tím i od reality a pravdy. Je to poslední etapa odpřirozenění člověka, jeho přechod od reality do říše iluzí a snů. Mnoho lidí už nemá kontakt s hmotou, se skutečným životem, život je obrazovka. Ideologie genderu, transexu, homosexu, a nejasných protichůdných a nevysvětlitelných iluzí multikulturalismu, náboženství lidských práv bez povinností atd., pravdu z podstaty odmítá, je dítětem emotivních nepřirozených přání a iluzí, které reálně vysvětlit nelze. Zdá se mi, že hlásáním 40-ti pohlaví zkouší, zda uvěříme všemu, co vymyslí zvrhlé mozky, a jak jsme připraveni k dalším deformacím. Je to tažení proti evropské tradici, proti pokroku, realitě, proti hledání pravdy jako metody sloužící k nejlepšímu řešení. Je to diverze, o které lze předpokládat, že má evropskou civilizaci přivést do hrobu, je to nebezpečí větší než Putin nebo muslimové.

  Lidská práva ovšem, stejně jako ostatní hodnoty evropské civilizace, mají stále svoji hodnotu, pokud platí pro občanskou demokratickou společnost, v postmoderně jsou deformovány a relativizovány transnacionalismem. Hodnoty, které státem byly vyžadovány a chráněny, v nestátním otevřeném prostoru transnacionality se nemají k čemu vztahovat a nemá je kdo vyžadovat a chránit. Tak vzniká postpravdivý svět, kde už nic neplatí, pouze rozhodnutí jednotlivců a jejich vůle. Opulentní obrazy postreality zářící svojí velikostí a nádherou se zhmotňují v politických cílech, tak dlouho se propagují a štvou proti svým oponentům, až vedou k válce. Vytváří negativy svého obrazu, odpudivé skřety a démony hodné nejhlubšího opovržení.

  Ideologie nacismu a komunismu měly základ v realitě. Navazovaly na lidská přání, v Německu byl nacismus východiskem pro zchudlou střední třídu, která krizi považovala za výsledek prohry ve světové válce, komunismus vznikl nereálnými eschatologickými představami hladových proletářů z dělnických kolonií. Byly stejně nepravdivé a ve své praxi stejně pokrytecké, nicméně s jasným cílem. Představovaly nepravdu nikoliv postpravdu.

  Postmoderní aktivismus nemá žádnou základnu než lživou iluzi o světě okolo. Je v principu eklektickým souborem, jakýmsi seznamem nesourodých myšlenek. Idea univerzálních lidských práv, které mají platit pro celý svět, je v příkrém rozporu s ideou multikulturalismu, který uznává, že žádnou kulturu nelze hodnotit z pozice kultury jiné. Přesto jsou obě ideje na stejném seznamu podporovaných. Lidská práva jsou výplod západní kultury a nemohou tedy nic přikazovat kulturám jiným, které samozřejmě lidská práva v celém rozsahu nikdy neuznávají. Přesto se prosazuje multikulturalismus tam, kde se to hodí, ale lidská práva také, kde se to hodí.

  Chybí jednotící ideál, není nic, co by myšlenky spojovalo. Spojující je jen skepticismus a nihilismus a přítomnost na společném seznamu povolených. Zadaný seznam je důležitější než práva. Prosazování lidských práv platí jen pro některé země, pro jiné ne. Pan Vystrčil jel na Taiwan jako demonstraci proti porušování lidských práv v Číně, ale porušování lidských práv jinde ve světě, třeba v Saudské Arábii nebo Jemenu nebo pronásledování Kurdů v Turecku nebo diskriminace ruské menšiny na Ukrajině mu nevadily. Činy jsou posuzovány podle iluzí, nikoliv podle ideálů. Tento nihilismus nutně vyžaduje pospravdivý svět iluzí, kde realita a pravda nic neznamenají. Za pravdu je potom vydáváno cokoliv, co tvrdí postpravdivý mainstream, ostatní jsou dezinformace. Je jedno, kdo má reálně pravdu. Realita se „vyrobí“.

  Není většího postpravdivého paradoxu než skandalizace Zemana a Babiše. Jsou to populističtí politici konzervativního standardu se všemi svými neduhy. Sdělovací prostředky z nich udělaly démony, odpudivé skřety. Polovina lidí měla ještě rozum, aby pravdu rozeznala, ale propaganda je mocná, a nakonec je odstavila. Demoblok a Milion chvilek pro demokracii bojovali proti demokraticky zvoleným politikům, avšak jakmile přišli k moci, prvně omezovali demokracii. Iluzím podlehli i voliči. Je vidět, že obzvláště mladí lidé nerozumí světu, že jsou poslušni iluzorních opulentních obrazů, jsou neznalí principů, nedovedou rozlišit, co demokratické je a co není. Postpravdiví lidé nežijí v reálném světě, myslí si, že válka je hra, kterou mohou zrušit úderem na klávesu a ekologický život bez plynu a nafty je možno uskutečnit kliknutím myší. Podle toho se chovají v reálném světě, kde to ovšem neplatí.

 Václav Havel působil v jiném paradigmatu, ve kterém ještě realita měla svoje místo, informace o realitě musí být pravdivá ke správnému rozhodování, svoboda projevu musí vést k diskusi, aby pravda vyšla najevo a aby občané ve svobodných volbách správně rozhodovali. Kde společnost je organismem, ve kterém ještě existují lidé spojení sounáležitostí a nerozhostila se skepse a snaha zničit vybudované, nemůže být cenzura z podstaty systému. Tam, kde aktivismus má jiné cíle, kde je už demokracie přítěž umožňující lidem zvolit reprezentaci nestojící na straně aktivistů, tam nemůže být svoboda slova, a společnost se posouvá k bolševismu. Aktivisté v jedné větě horují pro svobodu a demokracii a v druhé hned řeknou, že musí zavést cenzuru webů. A to se ani nezardí. Jakoby nevěděli, co vlastně říkají.

  Čím více lidé budou přesvědčeni, že věci neovládají, že se vymykají z rukou i chápání, čím větší přesvědčení nabydou, že jsou manipulováni a sdělovací prostředky jsou ovládány jednou vizí, čím více se přesvědčí, že jim lžou, tím více věří konspiračním teoriím. Takové přesvědčení nepřevládne ve svobodné a demokratické společnosti, kde se mohou lidé vyjádřit a kde veškeré skutečnosti vyjdou najevo. Cenzurou internetu jen režim dotvrdí přesvědčení, že sám něco skrývá. O to více budou lidé hledat informace z jiných zdrojů a věřit jim. To mohou být sice ony pravdivé informace, které nenaleznou v povolených sdělovacích prostředcích, ale také dezinformace. S umíráním demokracie, se vzrůstající cenzurou a autocenzurou se tyto konspirační teorie šíří a většina lidí se stává disidenty a dezinformace na ně mají rozhodující vliv. Potom nevěří už lhářům ani pravdu. Samozřejmě vyjma věřících fanatiků připomínajících věřící bolševiky. Svět nehledá pravdu, ale vytváří opulentní vize a antivize stojící proti sobě a připravující novou revoluci.

Závěr:

  Pro jiné civilizace na naší planetě je stále západní civilizace přitažlivá, protože stále je bohatá a hédonická. To ovšem vytvořily předchozí generace svobodného světa a demokracie národních států. Je otázkou, jak jiné civilizace chápou celé paradigma, pokud jen povrchně, jsou to pro ně lákadla reklam viditelná i z vesmíru. Hlubší poznání vede k odmítání Západu a jeho vizí, které dobře rozkryté a poznané musí být nepřijatelné, nicméně neevropské civilizace nevytvořily nic lepšího, než je tato umírající civilizace zrazující ideály, kterými vznikla.

  Postpravdivá společnost je prostředím, kde se světové konflikty mohou vysvětlovat libovolně, vytvářet iluze místo reality a tím ztrácí možnost válkám zabránit, protože postpravdivý svět nedovoluje vyjevení pravdy a demokracie je tak slabá, že nedokáže válkám předejít. Přirozená lidská snaha o pravdivost a spravedlnost bude v opozici a vzpomínka na ztracený svobodný a demokratický systém bude posilovat lidi v odporu ke lžím a nespravedlnosti, jak to bylo v neblahých dobách nacismu a bolševismu.

Literatura:

1/ Jiří Fuchs – Morálka bez mezí? – Acadamia Bohemica 2017

2/ Josef Krob – Hledání času, místa, smyslu – Masarykova univerzita 1999

3/ Václav Bělohradský – Čas pléthokracie – 65. pole 2021