Demonstrace na pozadí celoevropského zápasu

Odpor k Babišovi vstoupil do druhé fáze. První fáze byla aktivizace přímých odpůrců ať už politických stran nebo různých organizací. Druhá fáze je masová nespokojenost. To se změnilo poslední kauzou.

Babiš v nepřízni univerzalistů

  V Evropě zuří válka univerzalistických aktivistů chtějících sjednocení světa, alespoň Evropy, obvykle neuznávajících vlastní národ a prosazujících multikulturalismus, a konzervativců zabydlených v přirozeném světě rodin, národů, národních států, které přirozeně hájí nejen proti cizím lidem, ale i proti nepřirozeným praktikám konstruktivistických iluzí. 

  Ve vnitropolitických sporech se proti Babišovi použila metoda kriminalizace, tedy vyhledání nějakého selhání v minulosti, rozmazání a zveličení, následné stíhání z podezření z trestného činu, a konečně mohutná medializace. Odstřelení politika se vyzkoušelo už dříve na Nečasovi a jeho milence, kde proběhly ony fáze kriminalizace velmi úspěšně, protože Nečas není Babiš a hned to vzdal. Babiš je už poučen, že kriminalizace je manipulativní technika a úporně se brání. Je otázka zda takovému tlaku může odolat. Pokud by to bylo jen na domácí půdě, tak má šanci, jakmile ovšem odpůrci dostanou výpomoc od evropských orgánů, tak se zdá, že to už neustojí.

  Babiš jednal vždy opatrně. Když byla migrační krize a Zeman hřímal svoje slova o tom, že migranti nejsou vítáni, Babiš ještě chvíli váhal. Když zjistil smýšlení lidu, tedy zaznamenal, že lidé migranty nechtějí, přidal se na stranu lidu. Začal jednat v tom smyslu. Byl proti kvótám, postavil se na stranu Orbána, když ho chtěla EK trestat a vůbec se postavil na stranu konzervativců. Takového politika ovšem EK v Česku nepotřebuje. Babiš si sice získal neutuchající podporu většiny národa, ale mocné síly v EU si postavil proti sobě.

  Prudká reakce univerzalistů, jak těch přesvědčených, tak těch zaplacených a manipulovaných, nenechala na sebe dlouho čekat. Obrovská mediální masáž sdělovacích prostředků, vyjma Barandova, proti Zemanovi a Babišovi gradovala a utvrzovala jejich odpůrce v tom, že za tím stojí opravdu velká síla. Byť s podporou národa, Babiš a Zeman nemají proti univerzalistům šanci. Většina organizací má na západě v oblasti univerzalistického světa nějakou podporu, někdy finanční, jindy morální, zatímco konzervativní síly nejsou nijak zorganizovány a spoléhají jen na svoje politiky a volby. To je ovšem velmi slabé, protože národ je nerozhodný, neví, o co se jedná, většinou se o nic nestará a jen občas emotivně vzplane. Přesto si myslím, že většina lidí je na konzervativní straně, ale nejsou nijak organizováni a jejich vůdci jsou staří politici se svou minulostí obvykle plnou selhání, která je diskreditují. Univerzalisté mají mladé lidi, kteří žádnou práci neodvedli a tak vlastně ani nic nepokazili a mohou se prezentovat jako zlaté rybičky. Na Letné potom mohou vystupovat za jásotu davů, i když je nikdo nezná, hlavně když řeknou ta správná nenávistná slova.

  Není vůbec důležité, co se na odpůrcích najde. Vždycky se něco najde. Je jen otázka jak se to rozmázne a mediálně zpracuje. Profesionalita psychologů a sociologů je viditelná v celé rétorice univerzalistů, je jasný otisk předních světových odborníků na vyvolávání revolucí. Vždyť je to stále dokola. Na Slovensku mediální masáž vyhnala lidi na náměstí po vraždě novináře, která byla nejasná a zatím se vůbec neví, kdo to udělal. Ale univerzalističtí odborníci na mediální masáž měli hned jasno: Zdiskreditovaná vláda, která nadělala spoustu chyb a selhání. Rétorika univerzalistů je stále stejná: Bojují proti korupci, za „slušnou vládu“, proti mafiím, za slušnou politiku. To je to na čem se vždy dá každý délesloužící politik „utáhnout“. Lidé žijí vždy v představách, že jsou okrádáni, že se s nimi špatně zachází, tuto představu mít vždy budou. Celá revoluce se dělá vždy jen přesvědčením a utvrzením lidí, že to tak je a je to špatně. Rozmazávání selhání politiků mediokracií, která je na straně univerzalistů, je podstatné. Prkotiny, pomluvy, drobná selhání, vše to je zpracovatelné do obřích rozměrů. Kupodivu to má takovou sílu, že lidé naprosto vynechají kladné skutky obviňovaných, na ně jakoby zapomenou. Třeba, že Babiš v EU prosadil zamítnutí kvót na migranty. Univerzalisté ho za to nenávidí, ale normální lidé, které vlastně hájí, to jakoby najednou nevidí a na Letné tleskají těm, kteří by na ně klidně migranty pustili v celé síle.

  Tak to bylo proti Miloševičovi, tak to bylo proti Janukovičovi, tak to bylo proti Mubarakovi, proti Asadovi a Kadáfímu, tak je to účinné a funkční. Stále stejná písnička. Někdy jde o hodně, někdy jde o prkotiny, ale vždy jde o to zbavit se nějaké vládnoucí garnitury, obvykle demokraticky zvolené a ve prospěch země fungující, ale mocným nevyhovující, Zatím se to nepodařilo v Polsku a Maďarsku, kde má vládnoucí garnitura velkou podporu lidu. Pokusy se ovšem už děly několikrát. Ale vládnoucí garnitura v těchto zemích je poučená, je kvalitní, dokáže vést dobrou rétoriku a dokázala ve svých zemích převzít moc, hlavně vyměnit lidi ve sdělovacích prostředcích, prostě vyházet ty univerzalisty sloužící zahraničním zájmům. To je přesně to, o co se dnes vede boj i u nás (viz problém pana Jakla a Semína). Kaczynski a Orbán si za to vysloužili nálepky diktátorů a nebezpečných osob pro demokracii. Ve skutečnosti se zbavili lidí, kteří sloužili cizím zájmům.

Druhá fáze revoluce

  V druhé fázi se podařilo nalákat Babiše do léčky. To už spor jasně přerostl hranice. Nenávistným odpůrcům se podařilo problém přenést na evropskou půdu. Nevím, zda hlavním motorem tohoto dění byli naši žalobníčci nebo se už toho masivně chopily zahraniční síly sledující Babišovo odstavení a ty zpětně aktivovaly svoje vazaly v Česku. Určitě ovšem se našla metoda. Babiš je snadno napadnutelnou osobou. Má různá selhání, která by normálně neměla téměř žádný význam, ale protože začal vyčnívat a neposlouchal univerzalisty, snažil se realizovat vůli lidu, je snadno „utáhnutelný na nudli“. Střet zájmů je mýtus ovládající chabé mozky, lidi neznalé života a chodu světa.

  V této fázi vývoje, když jsou lidé na jedné straně vychováváni k univerzalismu, národ a vlast je téměř sprosté slovo, je samozřejmým výsledkem nezájem o osud národa, o veřejné věci a už vůbec se nevyskytuje nějaká nezištná angažovanost vyjma snad emotivního vyřvávání na náměstích nebo stadionech, což je jakýsi druh zábavy. Politici pouze slibují materiální výhody, nedovolí si ani náhodou chtít po lidech nějaké sebeobětování pro druhé, vyjma nezávazné charity. V této situaci se velmi těžko najdou nezištní lidé, pokud ano, jsou to spíše lidé již zajištění penězi, nějak bohatí. Ale navzdory univerzalistickému pojetí a proklínání kolektivů se vyžaduje neznalými lidmi jakési nezištné chování ve veřejných funkcích. Je to paradox. Buď jsme vlastenci, máme rádi svůj národ, potom se musíme obětovat a vychovávat k tomu děti, potom také můžeme požadovat po politicích nezištné chování, nebo prostě vlastenci nejsme, nejsme ochotni se nezištně angažovat pro národ, vyznáváme otevřený svět a Evropskou unii, potom samozřejmě nebudou nezištně konající lidi, nebo jen výjimečně. Oboje dohromady nejde, alespoň pro většinu případů.

  Korupce sice byla vždy, ale masivní se stává až s nástupem univerzalismu, který rozkládá kolektivní vědomí národa a likviduje sounáležitost. V tomto paradigmatu jsou potom korupce a lobbismus všudypřítomné a prakticky se jich nelze zbavit, pouze je lze omezit různými kontrolními opatřeními, které jsou náročné, drahé a neúčinné proto, že běžní lidé, kteří by měli neustále různé orgány kontrolovat, to dělat nebudou, neboť mají dost svých starostí a nerozumí tomu. Společnost univerzalistů nemá budoucnost a spěje k anarchii. Ale ona to ještě neví a sní svůj sen lepšího života, který se ovšem přirozeně dostavit nemůže, a periodicky se opakující záchvaty morálky na náměstích dokládají, že vždy a opět zase a zase se nic nestane, ani stát nemůže, protože libovolná emotivní vyjádření jsou jen směšná pro ty, kteří mají moc, ať už jsou schovaní nebo vystupují na tribunách a slibují nemožné.

  Reálně to vypadá tak, že zkušení mafiáni si nastrčí do politiky svoji loutku, kterou mají nějak podchycenou a pomocí ní uplatňují svůj vliv. Většina stran je takto vedena. Mají v pozadí svoje donátory, kterým se potom odměňují vnášením jejich zájmů do politiky.  Je to konstanta této epochy. Jestliže některý politik je zároveň boháčem a má prostředky, je to jen viditelný projev doby bez pokrytectví. Jen se vydává zbytečnému nátlaku, zbytečně o sobě vše uveřejňuje, což by mohlo být v jiné společnosti uznáno jako otevřené jednání, ale tato společnost má tak daleko k morálce, že takovou věc nemůže uznat.

  A tak nakonec EK vytvořila jakýsi zákon, který platí v EU, nikoliv však v Česku. Babiš postupoval podle českých zákonů, ale ne podle evropských. Tento problém však oslovil daleko více lidí než předchozí mediální štvanice, protože lidé chápou, že už jde o jejich peníze. To je probudilo ze spánku a zaplnili Letnou. Odpoutali se od Babiše i mnozí předtím spíše příznivci. Vyčítají Babišovi, že neodstoupil a dělá zbytečné problémy. Prostě EU ho pomalu dostává na kolena.