Do Cesareje konečně přijíždí císařský oddíl, který má převzít všechny vězně, čekající na soud v Římě. Velí mu Julius, zkušený důstojník. Se svěřenými vězni odplouvá okolo pobřeží Malé Asie směrem na západ.
Počasí jim moc nepřeje a tak plují jen s velkými obtížemi. Julius hned první den zjišťuje, že jeden z vězňů, Pavel, je velice sympatický. Proto, když druhý den zastaví v Sidonu, dovolí svému vězni, aby navštívil místní křesťany. Apoštol od nich dostává vše potřebné na dlouhou cestu do Říma.
Po několika dalších dnech přistávají v lykijské Myře, kde mění loď. Z malé plachetnice přesednou na velkou alexandrijskou obchodní loď, která má namířeno do Itálie. Ale ani na této lodi není další plavba snadná. Spíše naopak. Počasí je stále horší a tak po několikadenní plavbě přistávají na jižním pobřeží Kréty. Místo se sice jmenuje Dobré přístavy, ale k přezimování moc dobré podmínky nemá.
Koncem září byla plavba dále od pevniny na otevřeném moři nebezpečná. Proto probíhá porada, zda zůstat zde nebo se ještě pokusit dostat do lepšího přístavu. Bůh Pavlovi ukázal, že by se zbytečně vystavovali nebezpečí. Když se ho velitel Julius ptá na jeho názor, varuje: "Jestli teď vyplujete, dáváte v sázku nejen loď a její náklad, ale i životy nás všech." (1) Kormidelník, majitel lodi i další cestující nechtějí jeho radu přijmout. Mají obavy, že by zde v tomto malém přístavu obráceném na otevřené moře, neměli takové pohodlí, jako v přístavech na opačné straně Kréty. Naléhají, aby se přece jen vydali na rozbouřené moře a zkusili najít pohodlnější místo na přezimování.
Další den začíná vát příznivý vítr a kapitán, i přes Pavlovo varování, dává příkaz k vyplutí. O chvíli později, jen co loď odrazila kousek od pevniny, se počasí z ničeho nic mění. Prudká bouře láme hlavní stěžeň, jako by to bylo malé párátko a trhá i plachtoví. Další dny není vidět slunce ani hvězdy a tak námořníci na lodi, kterou vichřice unášela sem a tam, nemají tušení, kde se nachází.
Do lodi začíná zatékat a všichni se proto musí střídat u čerpadla, kterým se snaží zabránit potopení svého plavidla. Po několika dnech zápasu s vodním živlem propadají všichni beznaději. V té chvíli vychází Pavel na palubu a oslovuje vojáky i námořníky: "Přátelé, měli jste dát na mne a přezimovat na Krétě v ´Dobrých přístavech´. Byli byste si ušetřili spoustu těžkostí a škod. Ale neklesejte na mysli, není všechno ztraceno. Nikdo z nás nezahyne, jen loď vezme za své. Dnes v noci se mi zjevil posel Boha, kterému náležím a sloužím. Řekl mi: ´Neboj se, Pavle, máš ještě stát před císařem! Jako dar ti Bůh dává životy všech, kteří se s tebou plaví.´Odvahu, přátelé! Já věřím svému Bohu, že se jeho vzkaz doslova splní. Máme se zachránit na nějakém ostrově:" (2)
Čtrnáctou noc hlásí hlídka chvíli před půlnocí, že na obzoru vidí pevninu. Námořníci pomocí olovnice sledují, jak se pod lodí zmenšuje hloubka. Když klesá pod třicet metrů, vyhazují přes záď čtyři kotvy a loď se na chvíli zastaví. Posádka toho chce využít a snaží se nenápadně spustit záchranný člun. Pavel na to upozorňuje Julia a ten okamžitě přesekne lana a nechává člun zmizet na moři.
Ještě před rozedněním se Pavel pokouší přemluvit všechny na lodi, aby se najedli. Celých čtrnáct dnů totiž nikdo neměl na jídlo ani pomyšlení. Pavel si před nimi láme chléb a pouští se do jídla. Když ostatní vidí, s jakou chutí jí, dávají se sami do jídla. Pak do moře vyhazují vše, co na lodi ještě zbývá, aby snížili její ponor.
Ráno po čtrnácti dnech vychází na chvíli slunce. Ozáří malou zátoku, která je přímo před nimi. Námořníci odřezávají kotvy a doufají, že se jim podaří zakotvit v zátoce. Prudký vítr žene loď směrem k pevnině. Loď po chvílí najíždí přídí na mělčinu a příboj začíná bortit záď.
V tom okamžiku, když už je souš tak blízko, začíná jít Pavlovi o život. Vojáci chtějí všechny vězně zabít. Kdyby jim některý z nich utekl, sami by pak podle římského práva dostali trest smrti. Když hrozilo nebezpečí útěku, měli rozkaz vězně raději zabít. Julius si Pavla natolik oblíbil, že se kvůli němu v té chvíli rozhoduje riskovat. Dává příkaz, aby vojáci vězně nezabíjeli, ale nejdříve sejmuli pouta. Teprve po splnění rozkazu dovoluje velitel svým podřízeným, že mohou zkusit doplavat na pevninu.
Posádka, vojáci, cestující i vězni se snaží zachránit. Ti, co umějí plavat, skáčou do moře jako první. Ostatní se snaží ve vodě držet kusů dřeva, které se díky vichru a příboji odlamují z potápějící se lodi. Jako poslední skáče do moře kapitán s velitelem.
Na břehu čtou seznam posádky i cestujících a zjišťují, že se nikdo neztratil. Dívají se na Pavla a v duchu si říkají: "Tak on to asi nakonec skutečně bude Boží muž. Všechno se stalo přesně tak, jak říkal."
_______________________________________________________________________________________________________________ (1)Skutky 27,10; (2)Skutky 27, 22-26;
