K trosečníkům se sbíhají obyvatelé ostrova. Už v noci si kdosi všiml světla, které měli námořníci rozsvícené na přídi. Místní tu už viděli v podobných bouřkách ztroskotat několik lodí. Po bouřce pak většinou našli na břehu nějaké trámy z rozbitých lodí nebo bedny s nákladem.
Někdy moře vyplavilo i pár mrtvých námořníků, občas se nějaký z nich i zachránil. Tentokrát se jim před očima rozpadá velká obchodní loď. Vidí, jak z ní skáčou do zpěněných vln desítky lidí. Je to celkem blízko a tak obyvatelé ostrova běží do zátoky, kam by trosečníky mohl zahnat silný vítr.
Riskují vlastní zdraví a pomáhají vysíleným pasažérům potopené lodi na břeh. Další zapalují oheň, aby se promáčení trosečníci mohli trochu ohřát. Když pak kapitán prochází seznam všech cestujících, místní obyvatelé nemohou uvěřit, že se neutopil ani jeden z nich. "To je zázrak," říkají si, "jejich bůh musí být mocný, když je zachránil!"
Pavel, který má po dlouhé době volné ruce i nohy, pomáhá sbírat dříví na oheň. Z chrastí se najednou, i když pršelo a byla zima, vymrštila písečná zmije a zakousla se mu do ruky. Jeden z domorodců pronesl: "Ten člověk je jistě vrah! Zachránil se z moře, ale božské spravedlnosti neutekl." (1) Apoštol zmiji setřásl do ohně a dál pomáhá udržovat oheň.
Místní osadníci sledují Pavla a čekají, kdy opuchne, padne k zemi, začne se svíjet v křečích a zemře v krutých bolestech. Jenže Pavel neopuchá a dál sbírá dříví, jako by se nic nestalo: "To je bůh," vykřikne někdo z nich a všichni s ním souhlasí.
Pomalu přestává pršet a trosečníci usychají. Už ví, že jejich loď ztroskotala u Malty. Po příhodě se zmijí se k nim všichni chovají velice přívětivě.
Zpráva o ztroskotání lodi se dostává až k Publiovi, správci Malty. Protože je zrovna na svých statcích nedaleko od zátoky, kde se rozpadla Pavlova loď, zve k sobě všechny trosečníky. Doma jim nabízí ubytování, než se trochu vzpamatují z posledního strádání.
Během společného jídla se Pavel dovídá, že otec jejich hostitele leží v horečkách s úplavicí. Zajde k jeho lůžku a ptá se, zda se za něj může modlit ke svému Bohu. Stařec souhlasí a tak apoštol pokládá své ruce na jeho hlavu a prosí Ježíše, aby muže uzdravil. Publiův otec se pak k překvapení všech zvedne z postele a jde se najíst.
Zpráva o dalším zázraku se šíří po celém ostrově a lidé k Pavlovi přivádějí další nemocné a on je uzdravuje. Tři měsíce pak čekají na zlepšení počasí i na loď, na které by mohli odplout do Itálie. Julius už Pavlovi ani nedává pouta. Věří, že Pavel neuteče.
Apoštol ty tři měsíce nezahálí. Každý den se setkává s lidmi, kteří chtějí vědět víc o Bohu, který ho zachránil před jedem zmije a dává mu moc zbavovat lidi nemocí. Když Pavel po čtvrt roce odplouvá, vděční Malťané ho vybavují vším, co bude potřebovat na další cestě do Říma.
Vojáci se i s vězni nalodí na plachetnici, která má domovský přístav v Alexandii a na přídi má umístněné sochy Kastora a Polluxe, které námořníci považují za své patrony. Díky příznivému větru cesta rychle ubíhá. První zastávku mají v Syrakusách na Sicílii, kde mají možnost tři dny odpočívat na souši. Pak proplují úžinou mezi Sicílií a Italským poloostrovem a protože jim vítr stále přeje, během dvou dnů končí svou plavbu v přístavu Puetoli.
Zde se setkávají s místními křesťany. Julius nic nenamítá, když ho Pavel prosí, zda mohou udělat týdenní přestávku. A tak apoštol týden posilují víru místního sboru. Pak se pěšky vydávají na cestu do Říma.
Lidé, kteří je potkávají, se na vězně v poutech dívají s pohrdáním. Necelých sedmdesát kilometrů před Římem musí Julius se svými vězni projít Appiovo tržiště. Prodírají se zástupem lidí, kteří přišli nakupovat. Najednou se v davu ozve radostný výkřik, ze zástupu kolemjdoucích vyběhne muž a začne Pavla radostně objímat. Až po chvíli si Pavel uvědomí, že toho muže zná. To už se k němu davem prodírají další lidé, kteří ho objímají stejně radostně, jako ten první.
Pavel vysvětluje strážcům, že to jsou lidé, které poznal v Korintě, ve Filipech a v Efezu, když tam zakládal křesťanské sbory. Po jeho odjezdu do Jeruzaléma se přestěhovali do Říma a teď mu přišli naproti. Julius dává svolení, aby se k nim přidali a doprovodili Pavla až do Říma.
Apoštol Pavel děkuje Bohu, že nemusí do tohoto velkého města přicházet sám. Julius Pavlovi zajišťuje ubytování v soukromém bytě a nechává u něj na stráži jen jednoho vojáka. Sám odchází do budovy císařského soudu, kde oznamuje příjezd vězně a nahlásí jeho novou římskou adresu. Pavel je konečně v Římě. Plní se mu jeho dávné přání.
_____________________________________________________________________________________________________________ (1)Skutky 28,4;
