Pokud chceme být šťastní, pak nám Šalomoun radí, abychom se podělili o to, co nám přebývá. Pokud víme o lidech, kterým můžeme pomoci tím, co máme, neměli bychom moc dlouho váhat. Radost v očích obdarovaného bude odměnou za naši štědrost.
Šalomoun připomíná něco, co čas od času ovlivní životy mnoha lidí:
"Mraky se naplní a vylijí se na zem,
strom se vyvrátí, buď na sever, nebo na jih,
a zůstane ležet." (Kazatel 11,3)
Ten, kdo rád hromadí a nikdy se s nikým nepodělí, má možná jedinou radost v tom, když může pozorovat, jak se jeho "hromádka" zvětšuje. Nemá při tom ale žádnou jistotu, že si toho, co nahrabe a nashromáždí, jednou také užije. Stačí vydatná průtrž mračen, trocha bahna a vše může být jinak.
Slyšel jsem vyprávění o filatelistovi, který měl nádhernou sbírku známek. Základ, který zdědil po svém otci, pak celý život zveleboval. Obcházel burzy, měl známé ve všech bazarech, dopisoval si s lidmi po celém světě.
O jeho sbírce kolovaly legendy. Odhady některých odborníků hovořily i hodnotě v řádu desítek milionů korun. Problém byl v tom, že samotnou sbírku nikdo neviděl. Sběratel se o tu krásu nechtěl s nikým dělit. Na svém domku měl nainstalované to nejlepší zabezpečení a když musel odjet na pár dnů mimo domov, domlouval se s velitelem policie, že dají na jeho dům pozor.
Jednoho dne, když odjel na burzu, aby na ní prodal to, co se mu už nehodilo a koupil jednu známku, po které toužil už jeho táta, přišla průtrž mračen. Voda z mračen s sebou vzala bahno z pole nad jeho domkem a pak se valila dolů. Prolomila okna i dveře a během několika vteřin byl dům plný toho mazlavého bláta až po strop. Na tohle riziko nemyslel. Známky měl dobře zabezpečené proti zlodějům, ale proti vodě a blátu ne. Mohl začít znovu...
Znám lidi, kteří jsou bohatí. Mají mnohonásobně víc, než většina z nás. Mají tolik, že by měli problém to utratit. Mohli by si užívat života. Jíst dobrá a zdravá jídla nebo si zaplatit pořádnou dovolenou... Jenže to oni neumí. Jejich hromádka je nedotknutelná. Neumí se zastavit a vychutnávat to, co mají. Neustále si říkají: "Ještě pár dnů a pak si začnu užívat!" Pak se naskytne nějaká nová příležitost na ještě výhodnější zhodnocení majetku a tak se odpočinek a užívání odkládá na neurčito...
Sobectví se nevyplácí. Nikdy totiž nevím, kdy a jak přijdu o to, co si nechávám jen pro sebe. Každou chvíli můžeme číst zprávy o tom, jak někdo našel ztracený poklad. Někdy zakopaný v zemi, jindy zazděný třeba ve sklepení domu. Často se už nedá zjistit, komu patřil. Většinou ho schoval někdo, kdo se bál zlodějů nebo války. A pak buď zemřel nebo zapomněl, kde má své poklady ukryté.
Šalomoun mi radí, abych se naučil radovat z toho, co mám. Svou radost mohu znásobit tím, že se naučím dělit s těmi, kdo mají méně než já. Sobec odkládá radost na zítřek. Moudrý ví, že stačí trochu víc vody v mracích, nebo vyvrácený strom a může být po radosti. Proto se raduje vždy, když k tomu má důvod. Tento způsob moudrosti se mi líbí.
