Stát se gamblerem je snadné. Příběh, který chci vyprávět, začal v roce 1973 v Gottwaldově. Mladíkovi, sotva patnáctiletému, stačila pro začátek jen jedna koruna.
Cestou z knihovny si všiml nově upraveného prostoru v přízemí kulturního domu Družba na Revoluční ulici. A také nápisu: Vstup povolen od 18 let!
Vstoupil, i když mu tehdy ještě osmnáct zdaleka nebylo. U divné blikající bedýnky stál číšník z vedlejší restaurace a házel do ní jednu korunu za druhou. Chvíli se díval, než pochopil, o co jde. Pak se zeptal, jestli to může zkusit. Měl jen jednu korunu. Když číšník dovolil, hodil svůj peníz do mašinky. Chvíli to trvalo a najednou viděl, že vyhrál 200 tehdy ještě Kčs. Číšník mu poradil, aby zkusil násobení a výhra se skutečně znásobila. Domů odcházel bohatší o šest stovek. Báječný pocit. Pak se tam stavoval častěji. Po čase se dostal do mínusu a mamince potají občas bral peníze z její peněženky.
Poté přišla vysoká škola, vojna, po ní zaměstnání a také svatba. Na hernu zapomněl.
Po několika letech se jednou vracel ze služební cesty. V Zábřehu na Moravě musel přesednout na další autobus. Protože měl čas, šel do bufetu něco pojíst. Ale v nabídce nenašel nic, co by ho zaujalo.
Ale pak ho tam přece jen něco zaujalo. Na stěně visel hrací automat, který polykal i kovové dvacetikoruny. Jednu do něj vhodil a když po chvíli spěchal na autobus, v kapse cinkalo dvacet dvacetikorunových mincí.
O rok později ve stejném automatu výhru zopakoval. Pak našel podobný automat u tržiště, kam často chodil nakupovat čerstvou zeleninu. Netrvalo dlouho a byl opět v mínusu. Tehdy si už ale začal uvědomovat, že je závislý. Sice jen mírně, ale stále se to zhoršovalo. Co s tím?
V té době jsem občas dělal “Odvykové kurzy pro kuřáky“. Těm jsem radil, pokud byli věřící, aby se modlili za svůj boj se závislostí. Konkrétně měli prosit Boha o to, aby jim dal sílu překonat chuť právě na tu jednu cigaretu. Většina z nich mi pak potvrdila, že to funguje.
Na tuhle radu jsem si vzpomněl, když jsem si začal uvědomovat, že žiju s gamblerem. Vlastně bych vám měl konečně prozradit, kdo je u nás doma tím hráčem. Není to ani manželka a nejsou to naši synové. Jsem to já. Je to můj příběh.
Když jsem přemýšlel sám o sobě, rozhodl jsem se, že je nejvyšší čas jednat podle rady, kterou tak často dávám kuřákům. Začal jsem prosit Boha, aby mi dal sílu projít okolo herny, aniž bych do ní vstoupil. Od té doby uplynulo už víc jak dvacet let. Dvacet let už jsem do výherních automatů nehodil ani korunu. Přesto, když musím projít okolo herny, znovu prosím Boha o sílu odolat pokušení. A budu to tak dělat asi až do konce života.
Proč píšu, že jsem gambler, když jsem už dvacet let nehrál? Pan doktor Jaroslav Skála, který byl průkopníkem v léčení závislosti na alkoholu na jedné přednášce prohlásil, že z alkoholika se už nikdy nestane abstinent, ale bude buď mokrým nebo suchým alkoholikem.
Život mne naučil, že závislosti se rády vracejí. Proto se raději považuji za gamblera, který preventivně hledá pomoc u svého Boha. Nechci se stát znovu závislým na té čertově bedýnce, která by dokázala spolykat všechny mé peníze a nakonec by mi zničila život.
Stát se závislým na hracích automatech, počítačových hrách, cigaretě, alkoholu nebo drogách je velice snadné. Závislost přichází pozvolna a téměř nepozorovaně. Proto si ji lidé začnou uvědomomovat až ve fázi, kdy už nemají sílu z ní sami vybřednout. Většinou se jim to podaří jen za pomoci rodiny, přátel a odborníků.
Na své gamblerství nejsem hrdý. Ale jsem rád, že mám rodinu, Boha i přátele, na které se mohu kdykoli obrátit s prosbou o pomoc. Díky této zkušenosti dnes také lépe rozumím lidem, kteří sami bojují se svou závislostí.
Život mne odnaučil říkat: "To se mi nemůže stát!"
Stále totiž platí "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!"
