Od jara do podzimu si zvykáme na zprávy o dopravních nehodách, při kterých téměř každý den zemře nebo se vážně zraní nějaký motorkář. Jednoho takového, který svou nehodu přežil, potkávám. Když se cítí lépe, chodí o berlích. Když je hůř, jede na speciální trojkolce. Musí. Žije totiž sám.
Rodiče s jeho nápadem koupit si motorku nesouhlasili. Prosili ho, ať to nedělá, ale Luděk neposlechl. Odstěhoval se a za ušetřené peníze koupil starší mašinu. Neradoval se z ní dlouho. Po několika týdnech havaroval. Z nehody si nic nepamatuje. Probral se až v nemocnici, kde mu několik náročných operací zachránilo život.
O pár týdnů později se stěhoval do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. I zde čekal na návštěvu rodičů. I když se jí nedočkal, rozhodl se, že to nevzdá. S pomocí lékařů a sester dělal krůček za krůčkem malé pokroky. Lékaři nic neslibovali, ale nakonec se stal zázrak. Luděk se znovu postavil na vlastní nohy a naučil se chodit o berlích.
Po několika měsících už byl natolik soběstačný, že se mohl přestěhovat do penzionu. Rodiče splnili svou hrozbu a odmítli ho vzít domů. Od své nehody je vlastně neviděl.
Když jsem ho potkal naposledy, chystal se zrovna na další operaci. Potřeboval zpevnit rozpadající se kotník... Vzpomněl jsem si tehdy na jeden biblický text: "Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?" (Matouš 16,26) Luděk si sice splnil svůj sen, ale probuzení z něj muselo být hrozné.
Čím déle Luďka znám, tím víc si ho vážím a dokonce ho obdivuji.
- Přiznává, že udělal blbost a také říká, že "za blbost se platí".
- Od jeho nehody uplynulo už hodně let, ale on se nevzdává a bojuje dál, i když ho ten boj často hodně bolí.
- Nenadává na rodiče. Uznává, že ho dopředu varovali a mají tedy právo jednat tak, jak slíbili.
- Má minimální příjem ze sociálky a přesto nenadává. Naopak, říká, že je rád, že má alespoň tolik.
- Věří, že jednou najde spřízněnou duši, která by ho měla ráda i s jeho postižením a pomohla by mu zvládat situace, ve kterých se ocitá, když někdy není schopen vstát...
Škoda, že podobný přístup k životu nemají ti, kteří i zde na blogu umí jen nadávat na vládu, drahotu a nespravedlnost. A nebo ti, kteří mají plnou pusu toho, jak je všichni diskriminují a přitom jsou pravidelnými hosty na sociálce, kam přicházejí s nataženou dlaní a houfem dětí, který má podpořit jejich nadstandardní nároky...
Nedávno jsem Luďka zahlédl, jak mluví s mladým motorkářem, kterému vyprávěl svůj příběh.
Proč to dělá?
Nikomu by prý nepřál to, co sám prožívá. Proto, když může, mluví s těmi, kterým by jeho slova mohla pomoci, aby se z nich nestali vozíčkáři nebo se nedostali do statistiky v kolonce "Zbytečná smrt".
Říká, že i kdyby jeho příběh zachránil jen jeden život, stojí za to ho vyprávět.
