Jednoho dne se Ježíš ptá učedníků na to, co se o něm povídá. Pak jim položí otázku, co si o svém učiteli myslí oni sami. Petr mu odpoví, že pro ně je Boží Mesiáš. Podle Matoušova evangelia mu jeho učitel odpověděl, že to, co řekl, není z jeho hlavy. Zjevil mu to Ježíšův Nebeský Otec.
Tím, co Ježíš říká, i následující historkou, nám chce něco ukázat. O chvíli později totiž musí Petrovi říci tvrdá slova: "Odstup, satane!" Chrání ho před tím, aby si nemyslel, že je něco víc než ostatní. A nás, čtenáře Bible, chrání před kultem, který se do křesťanství dostal o pár století později - uctívání člověka, který si říká "Svatý otec". Podle Ježíše totiž máme jen jednoho Otce, a ten nesídlí v Římě, ale v nebesích.
Podívejme se, jak pokračuje ve svém vyprávění Lukáš: On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim: "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen."
Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. Říkám vám po pravdě: Někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží." (Lukáš 9,21-27)
Ježíš si nepřeje, aby učedníci hovořili o tom, že je Mesiáš. Možná nás napadne, že je to divné. Problém byl v tom, jakého Mesiáše Židé i učedníci očekávali. Věřili, že Mesiáš přijde, aby je osvobodil od Římanů a pomohl jim znovu nastolit Davidovo království. Jenže to neměl Ježíš v úmyslu. Přišel, aby přinesl "Boží království". Přišel, aby lidem ukázal skutečný Boží charakter. Nad ďáblovou pomluvou, že Bůh není láska, mohl zvítězit jen tak, že lásku dokáže svou vlastní smrtí.
Už minule jsme četli, jak podle Jakuba reaguje Petr. Neuměl si představit, že by Mesiáš zemřel. Podle jeho představy musí být vítěz! Ježíš učedníky požádá, aby o tom, co si právě řekli, nikde nemluvili. A pak se jim pokouší vysvětlit, jakou cestou se musí vydat, pokud chce naplnit proroctví a stát se naším Spasitelem.
Jak se bude blížit Ježíšova smrt, toto poselství učedníkům ještě několikrát zopakuje, ale oni ho stále nebudou brát vážně. Proto je jeho ukřižování tak zaskočí. To, co jim Ježíš říká, pochopí mnohem později. Uvědomí si, že vše, co se stalo, bylo Bohem předem prorokováno. Všichni se dostanou do situací, kdy jim půjde o život. Mnohokrát by stačilo, aby se zřekli víry v Ježíše a mohli by žít.
Od chvíle, kdy Ježíš vyslovil tato slova, uplynuly dva tisíce let. Miliony křesťanů stály před rozhodnutím: "Zřeknu se Ježíše, nebo zemřu? Zachráním si tento život, nebo raději ten věčný"? Miliony křesťanů teď čekají ve svých hrobech na vzkříšení. Až je Ježíš povolá k novému životu, nebudou litovat. Konečně budou s Ježíšem, kterého měli raději než svůj vlastní život. Proč? Protože i on je měl raději, než svůj život. On svůj život obětoval jako první.
I dnes umírají křesťané pro svou víru. Stačilo by se zříci Ježíše, urazit jeho jméno a mohli by žít. Oni ale věří, že Ježíš má větší moc než smrt. Věří, že je vzkřísí pro věčný život v nebeském království.
Nám zatím pro naši víru smrt nehrozí. Pro nás platí slova: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne." Křesťanství nás občas staví do situací, kdy je třeba se sklonit a zdánlivě dovolit těm druhým, aby měli pocit vítěze. Láska je o sebezapření. Ježíš to poznal na vlastní kůži. Zapřel své božství a stal se člověkem jen proto, abych já nemusel zemřít bez naděje na věčný život.
Sebezapření není snadné. Není mi ani vlastní. Mé já je sobecké a myslí jen na sebe. Proto musím Ježíši dovolit, aby vstoupil do mého nitra a ovládl mé ego. Pokud to bude třeba, chci dát přednost věčnému životu před tím časným. To dokážu jen tehdy, když mu dám k dispozici mé srdce, mysl i tělo.
