Poměrně často dostávám otázku, jak je to s platností Božího zákona. Platí i pro křesťany? Nebo ho Ježíš přibil na kříž? Se zajímavou myšlenkou přichází apoštol Pavel. V téhle problematice nás může posunout o kousek dál.
"Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí." (Římanům 2,14-15)
Z toho, co Pavel píše, vyplývá, že zákon platí dál. Není podstatné, zda je napsán na kamenných deskách, v nějaké sbírce zákona a nebo v mém srdci. Podstatné je, co s ním udělám.
Když se v Římě křesťané ze Židů domlouvali s křesťany, kteří měli pohanské kořeny, Pavel jedněm i druhým říká, aby se starali v prvé řadě o sebe a svůj vztah k zákonu. Protože to, že mám doma Bibli a znám třeba desatero tak dobře, že jsem schopen ho odrecitovat i když mne někdo probudí ve dvě ráno, ještě neznamená, že mám právo soudit druhé. Soud náleží jen Bohu.
Židé si neuměli představit spasení bez skutků, které vycházely z dodržování Mojžíšova zákona. I když přijali Ježíše, stále někde uvnitř zůstávala myšlenka na skutky. Pohané tuto tradici neměli a tak po přijetí zákona neřešili, zda v sobotu jít padesát metrů nebo pět kilometrů.
Mnohé křesťany z pohanů ale trápila jiná myšlenka. Co bude s jejich předky, kteří nepoznali Ježíše a nežili ani podle Mojžíšových zákonů? Setkají se s nimi v nebi? Pavel je ubezpečuje, že jejich milé nebudou soudit ani židé a ani křesťané. Rozhodnutí je jen v kompetenci Boha, který miluje člověka.
Pokud jejich předci měli v srdci zákon lásky, Bůh je vezme do svého království. V opačném případě je pro ně připravena nicota. Nebudou se věčně trápit. Zemřou druhou smrtí. Možná je tu dobré zmínit slova Šalamouna, který o stavu člověka po smrti napsal: "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje...
Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš." (Kazatel 9,5-6+10)
Pro mne osobně je to evangelium. Proč? Když mi umřel dědeček, kterého jsem měl rád, trápil jsem se tím, co s ním bude. Bude se mnou jednou v nebi, i když se o Boha moc nezajímal? Dnes vím, že na tuto otázku nenajdu na této zemi odpověď. Ale nemusí mne to trápit. Vím, že pokud děda toužil po životě v dobré společnosti a pokud podle svého svědomí dělal druhým "dobro", tak v nebi bude. Pokud by ale v nebeském prostředí šťastný nebyl, Bůh ho k sobě násilím nepotáhne.
Vždy, když mi umře někdo blízký, přemýšlím sám o sobě a o svém svědomí. To mé je formováno zákonem i Ježíšem. Věřím, že mne vede Duch svatý. Někdy se mi daří naplňovat zákon lásky víc, jindy méně. Proto se nespoléhám na svou vlastní "dobrotu", ale na Boží milost a na to, co pro mé spasení udělal Ježíš.
Pane, piš i dnes svůj zákon do mého srdce. Nauč mne milovat tě víc, než jsem Tě miloval včera. Ať i lidé, které dnes potkám, poznají, že je mám rád.
