Pokud trpíme za své „hříchy“, je to zlé, ale ještě horší je, když nám někdo oplatí zlem naše dobro. S tím se pak člověk vyrovnává mnohem složitěji a déle.
Zákoníci a farizeové začali uvažovat: „Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ (Lukáš 5,21)
Ježíš právě káže v jednom větším domě v Kafarnaum. Najednou se mu k nohám snesou nosítka s ochrnutým mužem, kterého přes rozebranou střechu spustili přátelé nemocného, a Ježíš mu před všemi odpouští hříchy. To je šok. Všichni vědí, že tuto pravomoc má jen Bůh.
Nejvíc pohoršeni jsou židovští duchovní. Za rouhání znají jen jeden trest – smrt. V té chvíli se v jejich hlavách poprvé objeví myšlenka, že se ho musí zbavit.
„Když se nechce, je to horší, než když se nemůže!“ To je pravda. Mnohokrát jsem bránil druhým, aby mi pomohli, a pak jsem zbytečně trpěl.
Proč tak jednáme? Někdy nám brání tradice, jindy náš rozum, emoce nebo ješitné ego a často je za naším odmítáním obava, abychom někomu nebyli příliš zavázáni.
Umění přijímat „dobro“ od druhých se musíme učit. Jak? Třeba tím, že budeme vůči druhým sami „dobří“, což nám pak pomůže v situacích, kdy budeme mít sami přijímat. Umění dávat dobro a také ho přijímat přináší radost a navíc to pomáhá lépe snášet, když někdo naši snahu nepochopí.
Bože, vím, jak to bolí, když se za dobro odplácí zlem. Pomoz mi, abych to sám nedělal. Uč mne přijímat dobro od Tebe i od lidí.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Cennější než zdraví ...
