Možná jste se už s podobnou cedulkou na dveřích WC setkali. Většinou ji tam najdeme v ten nejméně vhodný okamžik. Často ve chvíli, kdy máme pocit, že už to nevydržíme ani pár vteřin.
Ve čtvrtek jsem se vracel z Prahy. Vybral jsem si odpolední spoj a chvíli po třetí hodině se náš vlak vydal směrem na východ. V kupé jsme měli dobrou pohodu. Pár kilometrů před Hranicemi se z reproduktoru ozvalo, že ve stanici Studénka je porucha na trakčním vedení, a proto vlak svou jízdu ukončí už ve stanici Hranice na Moravě. Cestující mají dál pokračovat po vlastní ose, protože náhradní doprava není zajištěna.
Chvíli jsme na sebe v kupé nevěřícně zírali a začínali plánovat, jak se vyhrneme na výpadovku a budeme stopovat. Po chvíli se ozvalo nové hlášení. Vlak bude pokračovat dál, ale se značným zpožděním... To už jsme ale zastavovali ve stanici Hranice na Moravě. Po chvíli zhasla světla v kupé. Někdo to komentoval vtipem, na který další reagoval vzpomínkou na to, co prožil ve vlaku.
Asi po půl hodině naši veselou zábavu v kupé přerušila výzva, abychom si přesedli do druhého vlaku, protože náš vlak bude odkloněn na náhradní trasu. Mají v něm zůstat jen cestující, kteří jedou do Žiliny.
Vystoupili jsme na nástupiště a náš vlak odjel. Po chvíli přijel další spoj, ve kterém nebylo ani jedno volné sedadlo, proto jsme se natlačili do uličky. S partou z našeho kupé jsme obsadili "místa" na plošině mezi vstupními dveřmi, před WC. Vedle se postavila další parta – mladík a dvě slečny. Jeli z nějakého školení. Někde z útrob vagónu se ozývalo nějaké brblání, ale u našeho WC byla dobrá nálada. A jak jsem si všiml, pomalu se šířila i dál.
Asi po půl hodině prohlásil onen mladík, že potřebuje na WC. Teprve v té chvíli jsme zaregistrovali lístek, na kterém bylo napsáno: "WC dočasně mimo provoz!" Starší pán to komentoval slovy: "Mladíku, ještě nemáte v obličeji popelavě šedou barvu a nepotíte se smrtelným potem, takže nebojte, ještě chvíli vydržíte." Někdo navrhl, aby se zkusil prodrat na druhou stranu vagonu, ale ten byl tak plný, že by to bylo možné jen po hlavách ostatních cestujících.
Neujal se ani návrh, aby se na cestu vydal se slovy: "Dovolíte? Budu asi zvracet!" Po dalších patnácti minutách se mladík začal potit. Navrhl jsem mu, že mu poskytnu téměř prázdnou PET láhev. Už už se zdálo, že tuto nabídku využije, když se ozvala jeho mladá kolegyně: "Jestli to uděláš, tak se na tebe zítra v práci nebudu moci ani podívat!" Zatnul zuby a prohlásil, že to ještě vydrží.
O chvíli později jsme na chvíli zastavili někde v polích. Otevřely se dveře a průvodčí nám oznámil, že budeme chvíli čekat na zelenou. Připomenul, že nemáme vystupovat, protože by nás mohl srazit protijedoucí vlak. Požádali jsme ho, aby nám půjčil klíč od WC. Po chvíli přemlouvání nakonec souhlasil. Mladík zmizel v kabince. Po dvou vteřinách byl zase zpět a jeho barva byla ještě horší. "Než tam, to raději ještě chvíli vydržím!"
Znovu jsme se rozjeli, ale po pěti minutách vlak opět stál. Z reproduktorů se ozvalo, že budeme stát delší dobu, a proto si kuřáci mohou vystoupit. Průvodčí přišel otevřít a znovu varoval, abychom nepřecházeli přes koleje.
V té chvíli to už mladík nevydržel a vystartoval přes koleje do polí. Bylo mu jedno, jestli mu mezitím vlak ujede. Nereagoval ani na pískání průvodčího. "Když musíš, tak musíš", komentoval své počínání, když se vrátil. Po delším čekání jsme se konečně rozjeli a s tříhodinovým zpožděním dorazili do Ostravy.
Proč o tom všem píšu? Ne, nechci si stěžovat na našeho dopravce. V těch všech patáliích mne potěšilo, s jakým humorem jsme vše prožili. A jak už jsem psal, byl ten humor asi nakažlivý, protože se brzy rozšířil do celého vagónu.
Z médií mám občas pocit, že jsme národ nasr*ných lidí, kteří se už neumí ani zasmát. Ta skoro sedmihodinová cesta vlakem mne přesvědčila, že humoru máme pořád ještě dost. Dokonce i ve chvíli, kdy bylo dost důvodů k nadávání a brblání. A to je dobře.
