Velký pátek není v naší zemi svátkem moc dlouho. Volný den máme až od roku 2016. Otázkou je, jak s tímto volnem naložíme. Můžeme vyrazit na nákupy či za zábavou, nebo je možné se rozhodnout, že ho budeme „slavit“.
Nejdříve si dovolím stručné připomenutí původu „Velkého pátku“. Křesťané si v tento den trochu intenzivněji než jindy připomínají smrt Ježíše Krista. Podle jejich víry zemřel, aby nám, lidem, mohl darovat věčný život.
V centru tohoto svátku je tedy něco, co si dovolím nazvat duchem vděčnosti. Pokud nahlédneme do Wikipeide, zjistíme, že „vděčnost či vděk je pocit ocenění nebo podobná pozitivní odezva pociťovaná příjemcem laskavosti, štědrosti, pomoci nebo jiných druhů podobných darů vůči jejich dárci.“
Pravdou je, že vděčnost dnes není populární. Moc se s ní nesetkáváme v osobní rovině a v té celospolečenské ještě méně. Stačí se třeba i zde na blogu podívat na články s nejvyšší „karmou“, kolik z nich má za cíl v nás probudit pocit, že vlastně ani nežijeme, ale jen živoříme, protože se o nás stát či dokonce celá Evropská unie špatně stará...
Pojďme ale k tomu, co naznačuji v nadpisu tohoto blogu. Opravdu může velkopáteční zastavení prospět i ateistům? Jak může prospět i tomu, kdo není křesťan, a „kříž Ježíše Krista“ mu nic neříká?
Je to velmi prosté. Prospěje nám, pokud se jej také rozhodneme prožít v duchu vděčnosti.
Můžeme jeho část věnovat vzpomínkám na lidi, kteří pozitivně ovlivnili náš život.
Já osobně začínám u svých rodičů, protože mi dali to nejdůležitější – život. Za to jim patří můj dík, moje vděčnost. Hned po nich následují oba dědové a obě babičky. Rád na ně vzpomínám. Následují sourozenci a dnes už i jejich rodiny, strýcové a tety, bratranci a sestřenice... Byl by to dlouhý výčet.
S vděčností mohu vzpomínat i na školní léta, na učitele, kteří se nebáli zastat toho Vlastíka, který neměl na tehdejší dobu ten správný třídní původ.
Nebudu vás teď zatěžovat dlouhým seznamem lidí, kteří měli na můj život pozitivní vliv. Raději zkuste zapracovat na tom vašem seznamu.
Pokud je řeč o vděčnosti, zkusme dnes chvíli přemýšlet o tom, v jaké době a na jakém místě planety žijeme. Moje generace nezažila na našem území válku. Nechybí nám voda, ovzduší je v lepší kondici než v době našeho dětství. Pokud umíme alespoň trochu hospodařit, tak nám nehrozí bída a hlad.
Není i tohle důvod k vděčnosti? Vlády během našeho života nebyly dokonalé. Přesto patříme k té bohatší skupině obyvatel naší planety. Proč tedy tak rádi nasloucháme těm škarohlídům, podle kterých se nikdy nežilo tak zle jako právě teď? Proč se raději neradujeme z toho, co máme?
Je tu ještě něco, k čemu může být ten volný Velký pátek dobrý. Bez ohledu na to, zda jsme křesťané nebo ne, se můžeme chvíli zastavit i sami nad sebou. Včera jsem přemýšlel o tom, jak vypadali důchodci v době mého dětství. Byli to většinou strhaní a nemocní lidé, kteří si toho důchodu většinou moc dlouho neužili.
Každý čtvrtek se mohu setkávat s partou seniorů, kteří mají o dvacet let více než já. Je radost sledovat, jak jsou aktivní a co vše ještě stíhají nejen naplánovat, ale také si to užít...
Místo naslouchání lidem, kteří nás jen chtějí připravit o radost a pohodu, se raději učme od těch, kteří by mohli naříkat, ale raději naplno prožívají každý den svého krátícího se života. Od těch, kteří se perou se stářím, nemocemi či následky různých katastrof, ale jsou přitom často spokojenější a šťastnější než ti, kteří nic podobného ještě nezažili.
A když už budeme u toho zastavení u sebe, zkusme se zamyslet nad tím, zda existuje někdo, kdo si na nás vzpomene jako na osobu, které je za něco vděčný.
Pokud o někom takovém víme, buďme vděční, že jsme mohli někomu kladně ovlivnit jeho bytí v tomto časném životě.
Pokud o nikom takovém nevíme, nemusí to nutně znamenat, že nikdo takový neexistuje.
Velký pátek může být prospěšný i těm, pro které Ježíš Kristus nic neznamená. Třeba už jen tím, že máme jeden den volna navíc. Pokud toto volno využijeme k tomu, abychom ve svém nitru dali prostor vděčnosti, budeme večer usínat s vědomím, že stojí za to žít a radovat se z toho všeho, co máme, navzdory problémům, které možná právě zažíváme.
A co my křesťané? My se radujme z toho, co pro nás kdysi dávno udělal náš Spasitel. Radujme se z toho, že nás přijímá, i když máme k dokonalosti nekonečně daleko. Nebojme se mu svou vděčnost dávat najevo nejen dnes, ale i každý další den, který nás tu na té naší pozemské pouti ještě čeká.
