Když jsem tak jednou brouzdal po internetu, objevil jsem jednoho velice zajímavého podvodníka. Dověděl jsem se o něm tolik zajímavého, že jsem si ho začal vážit.
Slyšeli jste někdy o pavouku, který má jméno Vodouch stříbřitý? To je vám ale zajímavý živočich. Je to takový podvodník od přírody. Celý život prožije pod vodou a přesto musí dýchat vzduch.
Jak to dokáže? Pod hladinou si vytváří zvláštní souš. Utká velice hustou a pevnou pavučinu, dobře ji upevní ke dnu a pak vyplave na povrch, na tělo si “upevní“ pár bublinek vzduchu, které uvolní pod svou pavučinou. Ta je zachytí a jak těchto bublinek přibývá, postupně se napíná směrem k hladině a vytváří podvodní zvon plný vzduchu. V tomto prostředí pak pavouk bydlí. Stane se mu úkrytem, jídelnou, ložnicí pro svatební noc i dětským pokojíčkem pro výchovu další generace. Dožívá se dvou let.
Proč tu hovořím o tomto pavoukovi? Proč si ho dokonce vážím? Pomohl mi totiž pochopit jednu křesťanskou definici modlitby. Podle ní je modlitba nazývána “dýcháním duše“.
Křesťan se v něčem podobá Vodouchovi. Musí žít v prostředí, které mu nedokáže naplnit jeho niterné potřeby. Proto mu Bůh nabízí modlitbu, která je oním vyplaváním na povrch, zachycením pár bublinek “nebeského vzduchu“. Pak se zase vrací do svého “zvonu“, který je díky modlitbě plný životadárného vzduchu.
Pro mne je modlitba chvílí, kdy mohu přemýšlet o svém Bohu. Zastavením, při kterém hodnotím svůj život a pak o něm hovořím se svým Bohem. Je to čas, kdy dostávám novou chuť jít dál. Prostředek k načerpání nové energie. A tak bych mohl pokračovat.
Křesťané zdůrazňují, že modlitba není monolog, ale rozhovor s Bohem. Lidé se mne často ptají, jak ke mně Bůh hovoří. A já odpovídám, že různě. Při čtení Bible nacházím odpovědi na své otázky i řešení mých problémů. Jindy ke mně mluví prostřednictvím druhých lidí. Občas i skrze sen nebo zvláštním chvěním, které cítí mé nitro...
Vážím si modlitby. Vážím si i tohoto pavouka, který mi pomohl trochu lépe pochopit roli modlitby v mém životě. Vážím si toho, že mohu, kdykoli to potřebuji, vyplavat na hladinu, nadechnout se, vzít trochu vzduchu s sebou a zase se ponořit do svých všedních radostí i starostí. A těším se na chvíli, až jednou budu moci na té hladině zůstat.
Vážím si modlitby. Toho, že se mohu sám modlit i toho, že se za mne modlí mí rodiče, příbuzní i přátelé. Jsem rád, že se zase já mohu modlit za ně.
Pokud máte k modlitbě stejný vztah jako já, tak vám přeji, ať je váš modlitební zvon co nejpevnější a stále plný nebeského vzduchu.
