Zkuste si představit, že je vám devadesát a všichni kolem slaví „Valentýna“ – svátek všech zamilovaných. Jak byste prožívali takový čas? Sháněli byste dárek? Těšili byste se, že nějaký dostanete?
Ta představa není snadná, protože čím je člověk mladší, tím hůře si dokáže představit, jaké to bude, až mu bude devadesát. Předpokládám ale, že se na takové číslo na našem narozeninovém dortu moc netěšíme. Co si budeme povídat, pokud tu v tom věku ještě budeme, možná už ho ze zdravotních důvodů nebudeme moci ani ochutnat.
„Valentýn“ je svátek, který k nám byl importován ze zahraničí a naše generace ho dříve neznala. Za lásky čas jsme považovali 1. máj, díky slavné básni Karla Hynka Máchy. Začíná slovy, která si pamatuji od školních let: „Byl pozdní večer – první máj, večerní máj – byl lásky čas...“
Dnes už má ale „Valentýn“ v naší společnosti své pevné místo a zvláště obchody s květinami a různými dárky, včetně těch erotických, se na 14. únor mimořádně těší, protože mohou očekávat nápor zákazníků.
Pojďme nyní k tomu Valentýnovi v devadesáti. Znám ženu, která ve svých téměř devadesáti letech dochovávala svého manžela. Tomu se v té době už přehoupla pětadevadesátka. Téměř neviděl, slyšel možná ještě méně a většinu času už jen ležel. Poslední dny mu ani nechutnalo. Hlava mu přesto stále sloužila na výbornou a tak své milé alespoň pomáhal tím, že jí připomínal to, nač zapomínala, protože, jak to umí jen ženy, často musela dělat několik činností najednou.
Lidé, kteří sledovali, co vše pro svého manžela dělá, se jí ptali, jak je možné, že to i ve svém požehnaném věku zvládá. „Pro milého nic těžkého“, odpovídala s úsměvem a myslela to vážně. Právě láska k manželovi ji dodávala síly ve chvílích, když už nemohla. Ke konci jí podle svých možností pomáhaly i jejich děti.
My, co jsme ji dobře znali, jsme ale věděli, jak to pro ni bylo někdy těžké, přestože svého muže milovala a on měl rád ji. Často jela, jak se říká, nadoraz, ale jen málokdy jí z tváře zmizel úsměv.
Pokud si myslíte, že to byl ideální pár, mýlili byste se. Jejich manželství mělo své krize, dokázali být i pěkně italští. Přesto vše vždy s Boží pomocí ustáli a s každým takovým překonaným problémem zjišťovali, že už sice nejsou zamilovaní, ale pojí je láska, která umí odolat všem nepřízním osudu.
Je Valentýn, vy jste možná zamilovaní, a hodláte svému protějšku přichystat nějaký dárek. Zkuste si při jeho shánění vzpomenout na větu té devadesátileté ženy, která se starala až do poslední chvíli o svého muže: „Pro milého nic těžkého!“
Ta věta se vám bude hodit i v případě, že už máte zamilovanost za sebou a žijete s milovanou osobou třeba i šedesát let. Valentýn pomine, ale vaše láska bude potřeba i nadále. Láska, která dokáže pravdivě říci, že „pro milého nic těžkého“, je tím nejvzácnějším darem, který si můžeme navzájem dávat. Nejen 14. února, ale každý den.
Vím, o čem mluvím, protože dcerou té ženy, která i v devadesáti letech dokázala doopatrovat svého manžela, je moje žena a už skoro čtyřicet let jedná podobně, jako její máma.
Pokud se dočkáme té devadesátky a budeme mít po boku svou milou nebo milého, tak si pak povíme, jaký je ten "Valentýn" v devadesáti. Předpokládám, že už to zřejmě nebude ani tak o dárcích, romantice nebo erotice, ale spíše o lásce hledající sílu vycházející z těch čtyř stručných slov: „Pro milého nic těžkého!“
(1. díl série "Pro milého nic těžkého!")
