Asi bychom těžko hledali dva odlišnější "vůdce". Určitě se nikdy v životě nesetkali tváří v tvář. Přesto je něco spojuje – zemřeli v rozpětí jednoho dne a tak se zprávy o jejich smrti objevily v jednom vydání novin (i těch televizních).
Spojuje je také podobný způsob, jakým jejich smrt uchopila média v jejich zemích. Severní Korea se topí v slzách. A díky tomu, jak tamní režim buduje kult osobnosti a vymývá mozek už i malým dětem, věřím, že jsou to slzy upřímné.
Naše média nezůstávají pozadu a snaží se z této události vytěžit maximum pro svou sledovanost. Na rozdíl od těch severokorejských se ale možná dočkají opačného efektu, protože u nás už s kultem osobnosti máme své zkušenosti. Smutek mnoha našich politiků není moc věrohodný a tak se zdá, že ho berou smutek spíše jako projev slušnosti.
V něčem jsou oba státníci zcela rozdílní. Kim Čong-il byl doma milován, ale svět ho považoval za diktátora. Václav Havel má zase mnohem větší obdiv ve světě, než ve své vlasti. Češi se dělí na dva tábory – na ty, kteří k němu vzhlížejí s obdivem a na ty, kteří jeho přínos pro naše dějiny vidí spíše skepticky.
Jak už to u velkých osobností bývá, jejich skutečný význam ukáže čas. Možná je ještě brzy na hodnocení. Osobně bych si přál trochu méně onoho mediálního humbuku okolo odchodu našeho prezidenta.
Pokud patříme mezi příznivce Václava Havla, nezlobme se na ty, kteří netruchlí stejně intenzivně, jako my. A pokud jsme Václava Havla zase až tak moc nemuseli, nedívejme se přes prsty na ty, které jeho odchod skutečně bolí.
Dovolme společně nejbližším Václava Havla, aby se mohli v klidu smířit s odchodem člověka, který byl součástí jejich života. Smrt blízkého totiž bolí vždycky.
A Václavu Havlovi přejme klid, který konečně nalezl.
