Minulý pátek mi umřel kamarád se zvláštním jménem – jmenoval se Car. Říká se, že u psa je jeden rok jako u nás sedm. Přesto umřel mladý. Měl svých 49 psích let. Bude se mi po něm stýskat.
Máma pochází z Čech. Narodila se kousek od Příbrami v krásné krajině. Jako kluk jsem tam rád jezdil na prázdniny. Nejraději k tetě Máně do Staré Hutě u Dobříše.
Od té doby už jsem značně povyrostl a teta mezi tím zemřela. S rodiči teď jezdíme k sestřenici Maruně, která s manželem Zdeňkem bydlí v domě, na který mám spoustu příjemných vzpomínek z dětství.
Zdeněk vždy prohlašoval, že nedovolí, aby u nich doma byl pes. Když byly jejich děti malé, přemlouvaly ho, aby jim dovolil psa. Prosily, ale on vždy odolal všem citovým nátlakům. Pak děti dospěly, založily své vlastní rodiny a odstěhovaly se. Zdeněk zdědil dům a začal ho s manželkou opravovat.
Tehdy se to stalo. Jednou večer, když vzpomínali na rodiče, kteří v tom domě bydleli, Maruna přiznala, že jí chybí nejenom rodiče, ale i pes, který dům vždy hlídal. „Co kdybychom si pořídili hlídače?“ navrhla. „Ty bys ho vycvičil. Chodil bys s ním na výstavy. Venku bys mu udělal boudu. Samozřejmě, domů bychom ho nepouštěli…“
Zdeněk se bránil: „To znám. Vzpomeň si na Petra. Taky nechtěl psa a dnes spí pes v jeho posteli…“
Maruna, jako moudrá manželka, v tu chvíli ustoupila.
Za dva dny přišla s návrhem znovu. Měla už dokonce vyhlédnutého pejska. Štěně dobrmana. Jeho rodiče vyhrávali jednu výstavu za druhou. „Zdeňku, neříkej mi, že bys nedokázal vycvičit takového psa. Představ si to, jak byste spolu vyhrávali poháry a diplomy…“
Zdeněk se zase bránil.
Co myslíte, jak to dopadlo? Kdo nakonec vyhrál? Na koho byste si vsadili? Na Zdeňka nebo na psa?
A tak, když jsme před sedmi lety opět přijeli k Maruně, pobíhalo už štěňátko po bytě. Stalo se středem rodiny. Zdeněk hodinu vyprávěl, čím ho krmí, předváděl, co už ho naučil…
Později Maruna vzpomínala na první výstavu. Vše probíhalo perfektně. Pokud byl posuzován vzhled, neměl Car, jak stálo v jeho hodně dlouhém a drahém rodokmenu, konkurenci. Pak byla promenáda, při níž se měl pán se psem proházet spolu s ostatními soutěžícími. Tam skončily naděje. Jejich veličenstvo CAR si lehlo na zem a odmítlo chodit s ostatními. Nakonec, proč by se měl s takovým původem předvádět? On si přece nemusí léčit sebevědomí...
O rok později jsem se Zdeňka ptal, kde má pes boudu. A on, že “takového psa přece nedá do boudy.“ Nakonec prozradil, že Car sice spí v obýváku, ale jen do chvíle, než si jeho pán v noci odskočí na záchod. To využije situace a zabere postel pro sebe.
Od té doby uteklo sedm let. Zdenek mezitím dostal mozkovou příhodu a Car mu pomáhal překonávat problémy, které tahle nemoc přinesla. Trpělivě mu procvičoval jeho ochrnutou ruku a když na Zdeňka přicházely krize, lehával mu u nohou.
S Carem jsem se vídal jen jednou nebo dvakrát ročně, vždy na tři dny. Jako štěně jsem ho dokázal unavit tak, že z posledních sil došel na své místo v obýváku, lehl a spal. Pak přišly roky, kdy to bylo naopak. Naposledy už bylo poznat, že s Carem není něco v pořádku. Hrát si už moc nechtěl. Spíš jen tak podrbat za ušima a projít se na vodítku. Jeho nemocné srdíčko už nestíhalo.
Podobně jako Zdeněk jsem i já odmítal snahy dětí, abychom si pořídili psa. Zatím ho doma nemám. Snad jednou...
Díky Carovi jsem se ale začal trochu jinak dívat na pejskaře. Možná jim dokonce už i trochu začínám rozumět. Car byl dobrým kamarádem. Podle jeho chování věřím, že měl skutečně psí modrou šlechtickou krev. V mých vzpomínkách bude žít dál.
Jsem zvědavý, jak Maruna se Zdeňkem. Pořídí si nového pejska? Pokud ano, nebude to mít po Carovi lehké. Byl to pan pes.
I když, možná, kdyby si pořídili třeba nějakou princeznu, třeba Šahrazád...
