Potopa světa je tragédie, nad kterou se musí zastavit každý, kdo čte Bibli a věří, že to, co je v ní napsáno, odpovídá skutečnosti. Přesto nás i tato smutná zpráva může v našem vztahu k Bohu posunout vpřed.
Noe dlouhá desetiletí stavěl koráb, který měl jeho rodinu zachránit před potopou. Lidé se chodili dívat, jak loď pomalu dostává své obrysy. Zpočátku to byla senzace, ale časem si lidé zvykli a když potopa dlouho nepřicházela, stal se Noe terčem posměchu.
Pak byla loď hotova. Jednoho dne Noe otevřel vstupní dveře do této archy a pak už jen všichni sledovali dlouhý průvod zvířat, která vcházela do útrob obrovského korábu: V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všechen dobytek rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi rozmanitých druhů i všechno ptactvo rozmanitých druhů, každý pták, každý okřídlenec. Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal.
A Hospodin za ním zavřel. (Genesis 7,11-16)
Vždy, když čtu tento příběh, tak si kladu otázku, proč se zachránilo tak málo lidí. Jen osm. Jak to? Proč se k nim nepřidali alespoň ti, kteří pomáhali se stavbou archy? Nakonec začnu vždy přemýšlet nad jednou otázkou: "Jak bych se zachoval já, kdybych tehdy žil? Byl bych v arše, nebo bych se utopil ve vodách potopy?"
V tom biblickém textu mne zaujala poslední věta. Když všichni vešli, Bůh zavřel vstupní vrata. Udělal to tak dokonale, aby už dovnitř nemohli vtrhnout lidé, kteří si svou chybu uvědomí až když se strhne průtrž mračen a oni uvidí, jak se z okolních kopců valí záplavová vlna. Bůh zavřel dveře tak, že dovnitř lodi nemohla ani voda, které bylo najednou všude kolem tolik, že brzy přikryla celou zemi.
V tom textu vidím zvláštní symboliku i pro dnešní dobu. Církev také bývá označována symbolem lodi. Existuje tu už dva tisíce let. Mám teď na mysli tu duchovní církev, která se skládá ze všech lidí, kteří i dnes ještě věří, že existuje dobrý a dokonalý Bůh, který tu jednou zřídí i dobrou a dokonalou společnost.
Tato církev je archou naší doby. Zatím jsou dveře do ní otevřeny. Vstoupit může každý, kdo chce. Jednou ale přijde chvíle, kdy Bůh zavře i tyto dveře a pak už nevstoupí nikdo další.
Je tu ale jeden problém. Nikdo z nás nezná datum, kdy se dveře této lodi zavřou. Víme jen, že to bude krátce před tím, než se Ježíš vrátí na naši Zemi. Jan píše: Ten, od něhož je to svědectví, praví: „Ano, přijdu brzo.“
Amen, přijď, Pane Ježíši!
Milost Pána Ježíše se všemi." (Zjevení 22,20-21)
Bůh má ve svých rukou závěr dějin tohoto hříšného světa. I nás zve do archy, která nám pomůže přežít "konec světa". Protože nevíme, kdy se zavřou vstupní dveře, bylo by moudré, kdybychom vstoupili raději hned. Zítra už může být zavřeno.
