„Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje.“ ...
A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní. (Lukáš 22,21-23)
Postava Jidáše je jednou z těch, u kterých nás napadá otázka: „Proč ho Ježíš přijal mezi své apoštoly? Nemohl ho odmítnout hned na začátku?“
Jidáš se v Ježíšově blízkosti pohyboval skoro celou dobu jeho veřejného působení, tedy více jak tři roky. Byl u toho, když Ježíš uzdravoval nemocné a vzkřísil některé mrtvé. Mnohokrát zažil zázrak, kdy Ježíš dokázal několika chleby a rybičkami nasytit desetitisícové zástupy. Zakusil jeho moc při utišení bouře, viděl Petra, jak šel po vodě...
Ježíš dobře věděl o tom, co Jidáš chystá. Věděl, že ho zradí a prodá za třicet stříbrných. Když o tom mluví, neříká to proto, aby Jidáše odsoudil. Ve své lásce mu nabízí poslední šanci na změnu. Jidáš ještě mohl vše změnit. Ježíš mu ale také dává jasně najevo, že o všem ví a že pokud svůj plán uskuteční, bude i na něj platit stejné „běda“ jako těm, kteří mu za zradu zaplatí.
Od mnoha lidí jsem slyšel povzdech: „Kdyby Ježíš udělal v mém životě nějaký zázrak, tak bych mu také věřil.“ A i když se pak zázrak stane, na jejich vztahu se nic nezmění, protože to, co se stalo, považují za náhodu.
Stvořitel se stále setkává s lidmi podobnými Jidáši. Dává jim stejnou šanci. Boha „uvidím“ jen když ho chci vidět. Pokud ho vidět nechci, nepomůže mi ani sebevětší zázrak. Bůh víru nikomu nenutí, a tak věří jen ti, kteří věřit chtějí.
Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
