Už se mi to stalo mnohokrát. Chystal jsem se na něco, co jsem před tím už několikrát bez problémů zvládl, a jsem najednou selhal. To, co mi připadalo jednoduché, jsem nezvládl.
Proč se nám to stává? Nedávno jsem četl 7. žalm a hned u 3. verše jsem musel zastavit. David si v něm zoufá:
"Pane Bože můj, ty jsi má naděje,
vysvoboď mne od mých nepřátel,
vyrvi mne ze spárů hladového lva,
on mne roztrhá, když hned nezasáhneš." (Žalm 7,2-3)
Myslím, že tahle slova stojí za to, abychom se dnes zastavili jen u nich. Když jsem četl to Davidovo zoufalé volání o pomoc, vybavil se mi najednou jeho rozhovor se Saulem, který je popsán 1. knize proroka Samuele. Bylo to v době, kdy Izrael napadli Pelištejci. Jeden z nich, Goliáš, všechny urážel a nejvíce tupil samotného Hospodina. Měl obrovskou postavu, byl zdatný bojovník a tak se ho všichni báli.
V té době nesl mladý David svým bratrům zásoby jídla. Jakmile zjistil, co se děje, rozhodl se s Goliášem bojovat. Proto se dostal se až ke králi Saulovi: David Saulovi řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat."
Saul Davidovi odvětil: „Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním. Jsi přece mladíček, kdežto on je bojovník od mládí."
David řekl Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha."
A David dodal: „Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce."
Saul tedy Davidovi řekl: „Jdi; Hospodin buď s tebou!" (1.Samuelova 17,32-37)
Všimli jste si? David nemá strach z Goliáše. Připomíná, jak sám zabil hladového lva, když napadl stádo, které pásl. Odvolává se na Boha, který mu tehdy pomohl a on věří, že mu pomůže i v boji s Goliášem. Jde přece o Boží jméno, které ten neobřezanec tupí.
Jak je možné, že se teď David bojí nějakého Benjamínce Kúše, pro nás neznámou postavu? Byl to zřejmě jeho nepřítel. Proč z něho ale má David strach? Copak je to horší protivník, než byl Goliáš a stovky dalších nepřátel, nad kterými David vybojoval vítězství?
Přemýšlel jsem o Davidovu strachu a najednou jsem si začal vzpomínat na některé situace v mém životě, v nichž jsem zklamal. Prohrál jsem, protože jsem si myslel, že to zvládnu sám. Říkal jsem si: „Zvládl jsem to minule s Bohem, zvládnu to teď i sám. Nebudu tím Stvořitele zatěžovat.“ Něco podobného prožil nejspíš i David a proto teď volá k Bohu o pomoc.
Díky přemýšlení nad tím Davidovým volání o pomoc jsem si uvědomil, že nejzranitelnější jsem, když mám dojem, že se mi nemůže nic stát. Apoštol Pavel to popisuje slovy: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ (1.Korinským 10,12) Právě tehdy, když frajeřím a tvrdím, že to zvládnu levou zadní, mám nejblíž k tomu, abych to zvoral.
Davidův žalm mne vede k tom, abych, pokud se dostanu do problémů nebo čelím pokušení, volal k Bohu o pomoc a nemusím se za to stydět. David porazil lva i Goliáše. Když se proti němu postavil nějaký Benjamínec Kúš, nebojí se Boha prosit o pomoc. Stvořitel jeho volání slyšel a pomohl mu. David díky tomu porazil svého nepřítele a k Boží slávě pak napsal tuto krásnou píseň, které se budu věnovat ještě další dva pátky.
