„Vlastně se nic neděje“, takový dojem můžeme mít ze zpráv médií i z výroků některých zdejších blogerů. Jeden diskutér napsal: „Na silnicích každý rok zemře daleko víc lidí, než kolik zabijí teroristi, tak s tím pořád nestrašte!“
V roce 1974 hrozil Houari Boumedienne, prezident Alžírska, našemu kontinentu: „Zalidníme Evropu našimi dětmi. Porazíme bezvěrce dělohami našich žen!” Po něm tuto hrozbu později údajně zopakoval i Muammar Kaddáfí. Současné dění v Anglii, Španělsku, Itálii a dalších evropských zemích dává tomuto výroku za pravdu. Vyznavači mírumilovného náboženství o sobě dávají slyšet stále častěji, a to nejen dělohami svých žen.
Před pár lety se muslimští fundamentalisté rozhodli založit na pomezí Iráku a Sýrie chalífát s náboženskou autoritou nad všemi muslimy po celém světě. Vzorem jim byl středověký chalífát. Jak se zdá, plán založit a rozvíjet ISIS, jim nevyšel.
Proč? Možná i proto, že občané Sýrie a Iráku mají zkušenost nejen s vládou islámu, ale i s tím, jak se jim žilo, když byli u moci lidé, pro které islám nebyl tou nejdůležitější hodnotou života. Saddám Husajn i Bašár al-Asad dokázali na svém území utlumit moc duchovních. Z pohledu nás Evropanů byla jejich vláda tvrdá a diktátorská, ale lidem v jejich zemích se žilo svobodněji než třeba v sousedním Iránu, kde se na vládě podílejí náboženští vůdcové. Stále více občanů těchto zemí bralo islám spíše jako kulturní záležitost než jako otázku života a smrti.
To se stalo trnem v oku mocným islámským duchovním v Saudské Arábii. Ti přesvědčili západ, že pro klid v oblasti produkující ropu je třeba tyto diktátorské sekulární vlády odstranit. Současný Irák dokazuje, že to nebyl nápad, kterým se budeme v budoucnu chlubit. I boje v Sýrii, které nastartovaly současnou migrační vlnu, svědčí o tom, jak naivní je pohled západu na situaci v zemích, kde se o moc hlásí zastánci islámu.
ISIS se pomalu stává minulostí. V současné době to vypadá, jako by se bojiště pomalu ale jistě přesouvalo do Evropy. Je docela možné, že ti, kteří stáli za vznikem ISISu, zjistili, že daleko snadnější bude vybudování chalífátu v Evropě. Její současní političtí vůdci jsou tak zpacifikováni "politickou korektností" i "neomarxismem", že jsou pro mírumilovné bojovníky chalífátu snadnou kořistí.
Evropská média, poslušná svým vůdcům, informují jen o „teroru“, který nejde zamlčet. Přesto těchto zpráv stále přibývá. Jako by se z teroru stávalo něco běžného, co by nás už ani nemělo překvapit. „Nakonec“, říkal spolucestující ve vlaku, „u nás se zatím ještě nic nestalo, tak proč se tím vůbec zabývat a znepokojovat?“
Evropané zatím s islámskými „mírotvůrci“ nemají mnoho osobních zkušeností. V tom se naše situace liší od lidí, kteří žijí v zemích ovládaných touto ideologií. Je docela možné, že se právě nacházíme na historické hranici. Možná jsme poslední generací Evropanů, která ještě může zastavit zánik naší kultury. Kolik nevinných obětí bude muset ještě zemřít, než si uvědomíme, že Evropa potřebuje změnu? Dokáže v nás ještě něco nebo někdo probudit zodpovědnost za budoucnost našich dětí?
Pokud se rychle nevzpamatujeme, budeme si muset zvyknout na to, že teror a vraždění odpůrců islámu je normální, protože podle budovatelů chalífátu je to cesta k celosvětovému míru.
V poledne jsem slyšel ve zprávách, že obyvatelé Španělska dnes žijí, jako by se nic nestalo. Dávají tím prý jasně najevo, že se teroru nebojí. Nevím jak vy, ale já raději souzním s cestou, kterou se vydal Izrael. Neustupuje, ale aktivně bojuje proti hrozbě, kterou jsou islámští fundamentalisté. Židé ví, že v tomto boji nestačí jen manifestace.
Má-li Evropa přežít, musí se hrozbě, valící se naším kontinentem, postavit aktivně. Obávám se, že jiná možnost není. Na vojně nás naši "komunističtí" velitelé učili spoustu nesmyslů. V jednom ale měli smutnou pravdu: „Někdy jsou situace, kdy je třeba mír vybojovat silou."
V této situaci je dnes Evropa.
