Dnes ráno se mi vybavila hodně stará vzpomínka na staříka, kterého jsem potkal na místě, které dřív bývalo židovským hřbitovem. Objevil jsem ho náhodou, když jsem jel na kole z tehdejšího Gottwaldova k babičce, která bydlela ve Lhotě, kousek za Vyškovem.
Bylo tehdy pěkné horko, jak už začátkem července bývá, v nohách jsem měl už šedesát kilometrů a chtěl jsem si chvíli odpočinout. Kousek před Ivanovicemi na Hané jsem uviděl v poli skupinu stromů. Odbočil jsem na polní cestu a za chvíli jsem byl u nich.
Chvíli jsem odpočíval se zavřenýma očima. Když jsem je otevřel, všiml jsem si, že kousek dál stojí mezi stromy starý pán. Možná bych si ho nevšímal, jenže on tam stál, jako socha, jenom ústa se mu pohybovala.
Díval jsem se na něj a pak jsem si všiml, že okolo něho jsou zvláštní náhrobky. Většinou byly povalené na zem, jen pár bylo v původní poloze. Stál před jedním z nich se zavřenýma očima, něco potichu říkal a po tváři mu tekly slzy. Seděl jsem dál a sledoval ho. Po půl hodině otevřel oči a když si všiml, že není sám, trochu se zarazil.
Viděl, že se mu nesměji a tak přišel blíž a pozdravil mne. Pak se ptal, kam jedu, jak se mi líbí prázdniny... Taková společenská konverzace. Po chvíli jsem se osmělil i já a začal jsem se ho vyptávat. Poprvé v životě jsem byl na židovském hřbitově. Překvapilo mne, že byl tak pustý.
Z jeho vyprávění jsem se dověděl, že tu v Ivanovicích i v okolních obcích žilo před 2.světovou válkou hodně židovských rodin a hřbitov je prý starý skoro čtyři sta let. Jenže většina jeho příbuzných tu neleží, protože skončili v koncentračních táborech. Popisoval, jak je nahnali do vagonů, kterými se přepravoval dobytek a pak je několik dnů vezli do koncentráku. Říkal, že mnohokrát záviděl mrtvým...
Vyprávěl, že sám tak přišel o rodiče, sourozence, manželku i tři děti. Zůstal sám. Svůj dům našel po válce vypálený a pro místní byl "ten starej židák". Dávali mu najevo, že ho tu nevidí rádi, protože se tak trochu stal jejich svědomím. Raději se odstěhoval ke vzdáleným příbuzným do Čech, kde ho nikdo neznal.
Ptal jsem se ho, zda se u toho náhrobku modlil. Otázka ho překvapila, ale pak říkal, že si jen potichu opakoval svůj oblíbený žalm. Říkal, že to byly právě Žalmy, které mu pomohly vydržet. Několikrát opakoval: "Hochu, přežil jsem jen díky víře!" Ptal jsem se ho, jak mohl věřit, když je vlastně Bůh opustil. Ale on jen dodal: "Chlapče, jednou pochopíš, že víra, kterou popisují žalmy, není o pocitech, ale o jistotě. Bůh nezapomene na své děti."
Od té doby už uteklo víc jak čtyřicet let a já na tu příhodu zapomněl. Až dnes ráno, když jsem četl 44. žalm, se mi tahle vzpomínka vrátila. V té staré židovské písni se zpívá:
"Bože, kdybychom tvé zapomněli jméno,
spínali své ruce k modle cizinců,
netrpěli bychom právem?
Před tebou není nic ukryto.
Pro tvé jméno vražděni jsme denně,
jak ovce na jatkách, jak pouhý dobytek.
Hospodine, probuď se, procitni a vstaň už,
což jsi na nás navěky zanevřel?
Proč ses nám tak schoval, proč zavíráš oči?
Což naši porážku a útlak nevnímáš?
Sraženi jsme v prachu, přišlápnuti k zemi,
na duchu klesáme a sami nevstanem.
Pozvedni nás, prosím, pomoz opět povstat,
vysvoboď nás pro své milosrdenství!" (Žalm 44,21-27; Průvodce životem)
Při čtení těchto slov se mi najednou vybavily scény, které znám naštěstí jen z filmu. Dobytčáky plné lidí se symbolem Davidovy hvězdy. Hromady dětských botiček v šatně u plynových komor. Buldozery zahrnující hromady vychrtlých mrtvých těl... Pro miliony Židů to nebyly jen scény ve filmu. Prožili to vše na vlastní kůži. Šest milionů z nich to nejen prožilo, ale také nepřežilo.
Ten starý Žid zasluhuje můj obdiv. Kdybych zažil to, co on, nevím, jestli by mi ještě zbyla nějaká víra nebo smysl života.
