Vůbec nic si nepamatoval. Jen se mu stále vybavovala jedna vzpomínka. Viděl uplakanou tvář svého malého syna, cítil, jak se ho snaží zvednout ze země a do toho volal pořád dokola: "Tatínku, neumírej! Já nechci, abys umřel jako dědeček!"
Pepa ležel v nemocničním pokoji. Doktor mu řekl, že ho přivezla záchranka. Pomalu si začínal vzpomínat. Jarouškovi slíbil, že se spolu půjdou podívat na parní lokomotivu, která měla ve dvě odpoledne projíždět jejich městem. Taky mu slíbil, že se pak staví u rybníka. Vlastně s sebou měli v tašce i plavky a osušku. Klučina se tak těšil. Povzdechl si: "Jenže já dostal žízeň..."
Jak otřes mozku odezníval, paměť se vracela a on mohl přemýšlet nad tím, co se s ním děje. Jako první se mu vybavovaly vzpomínky z dětství. Jeho táta si také rád přihnul. Kolikrát ho s mámou vezli domů na trakaři. Mockrát viděl, jak ho maminka umývá... Jak tehdy tátu nenáviděl.
"A teď jsem jako on a Jaroušek nenávidí zase mne," říkal si. Nedávno našli se synem dědu kousek od domu. Byl už mrtvý. Spadl do příkopu a rozbil si přitom hlavu. Měl smůlu, že s ním v té chvíli nikdo nebyl. Zapadl mu jazyk a udusil se. Byl jen dalším v řadě, kdo propadl jejich rodinnému prokletí - démonu jménem alkohol.
"Jak to ten Jaroušek říkal? Vždyť on měl o mě strach. Bál se, že umřu jako děda. Tak to asi nebude nenávist. On mne snad nakonec má rád!" Najednou měl oči plné slz. Je tu někdo, kdo ho má pořád ještě rád. Tento pocit už dlouho nezažil. Žena se za něho stydí a matka říká, že jablko nepadlo daleko od stromu.
"Jaroušek mne má rád. Bojí se o mne. A já? Nejraději bych si naplival do tváře!" Pepa byl v nemocnici už týden. Týden se nenapil a po dlouhých letech měl zase najednou čistou hlavu. Mohl přemýšlet o své budoucnosti. Uvažoval, co dál. Každou chvíli se mu při tom vybavila zaslzená Jarouškova tvář a jeho volání: "Tatínku, neumírej! Já nechci, abys umřel jako dědeček!" Už ani neví, kolikrát ta slova za posledních sedm dnů slyšel. Pořád a pořád se vracejí.
"Můj kluk mne má rád a já mám raději flašku, než jeho." U této úvahy vždycky skončil. Neměl odvahu jít dál. Cítil touhu po změně, ale chyběla mu síla se rozhodnout.
Najednou si všiml, že k sousednímu lůžku přišla nemocniční kaplanka. Muž, který s ním ležel na pokoji, ztratil před pár dny při autonehodě manželku a dceru, sám přišel o nohu. Teď svou situaci probírá s tou ženou. Pepa poslouchá jejich rozhovor a přemýšlí.
"Já vlastně také přijdu o syna i o manželku. Jestli nepřestanu pít, tak se se mnou žena rozvede a kluka už třeba nikdy neuvidím. Nebo ho uvidím, a pak z něho vyroste stejnej ochlasta, jako já..." Při té představě se úplně otřepal. "Ne, to se nesmí stát. Někdo to rodové prokletí musí konečně přerušit."
Rozhovor u sousední postele zrovna končil a kaplanka se začala modlit. Zopakovala v kostce problém, o kterém se bavili a nakonec prosila Boha, aby dal beznohému pacientovi klid do jeho nitra a také novou chuť do života. Pepa naslouchal těm slovům a najednou si přál, aby se někdo pomodlil i za jeho pití.
Kaplanka se už chystala odejít, když ji Pepa oslovil: "Mohla byste si udělat chvíli i na mne?" Podívala se na hodinky: "Mohla, ale až za dvě hodiny. Stačí?"
Pepa ležel v posteli a v hlavě měl zmatek. On, bezvěrec, a teď požádal o návštěvu nemocniční kaplanku. Přemýšlel: "Nezbláznil jsem se?" Po chvíli se uklidnil a najednou si uvědomil, že někde hluboko v jeho nitru začala změna. Ležel v posteli, sledoval hodiny a čekal na návštěvu, kterou si objednal. Cítil zvláštní radost.
"Udělal jsem první krok," říkal si. "Pokud vydržím, tak s Jarouškem to rodinné prokletí přerušíme." V jeho nitru probíhal boj. Pochybnosti o tom, že by se mu podařilo přestat pít, se střídaly s vírou, že to kvůli Jarouškovi dokáže. Ležel v posteli a bojoval boj s pochybnostmi. Stále dokola si přitom opakoval: "Jaroušku, já neskončím jako tvůj děda, i kdybych se kvůli tomu měl začít modlit. Neboj!"
