Čas od času se ocitnu v situaci, kdy pocítím, jaké to je, když člověk není „vyvolený“. Prostě, to, co bych rád, nemohu mít, jelikož nabídka je určena pro někoho jiného.
Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš však řekl: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." Požehnal jim a šel dál. (Matouš 19,13-15)
Podobné pocity musely mít matky, které přinášely své děti k Ježíši. Jejich touhou je, aby tento výjimečný Mistr vložil své ruce na děti a požehnal jim. Narazily na odpor Ježíšových žáků, kteří se domnívali, že dětem se jejich Mistr nevěnuje.
Učedníci to mysleli dobře. V tehdejší společnosti se děti mohly účastnit náboženského života až od dvanácti let. Ježíš to ale vidí jinak. Jeho nabídka platí pro každého člověka. Je určena mladým i starým, bohatým i chudým, vzdělaným i prostým. Nikdo není předem vyloučen z jeho království.
Pro mne je to dobrá zpráva. Nepatřím totiž v žádném směru k těm výjimečným. Znám své limity a vím i o svých chybách a nedostatcích, přesto mám při čtení tohoto příběhu klid ve svém nitru, protože vím, že Ježíš požehná i můj život.
Ježíš je mi blízký tím, jak věnuje svou pozornost a svůj čas každému, kdo se na něho obrátí. Pokud k němu přijdu s upřímným srdcem, pocítím očištění od hříchů a navíc ucítím dotyk Ježíšových rukou a uslyším i jeho požehnání.
Bože, díky za to, že každému nabízíš stejnou šanci. U Tebe není nikdo tak malý, aby Tě nezajímal. U Tebe mám šanci i já.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Odsoudil ses sám ...
