Babičku jsme k nám přestěhovali, když jí bylo devadesát, a žije s námi už třetí rok. Do stovky jí chybí necelých sedm let a tak má, úměrně svému požehnanému věku, spoustu různých bolístek a neduhů.
Soužití "dvou generací" má svá úskalí a není vždy snadné. Vyvažuje to ale její smysl pro humor, díky kterému se často všichni pěkně od plic zasmějeme. Naposledy dnes ráno, chvíli poté, co se probudila.
Babička se jmenuje Josefa, kamarádky jí říkají Pepino, ale pro nás je to Ovenka, protože každého, kdo jí telefonuje, oslovuje „ovečko“.
Vstávám celkem brzy a většinou vyrážím na nákup, abych měl po ránu zdravý pohyb. Když jsem se dnes vrátil a ona mne zahlédla, volala: „Vlastíku, ještě žiju!“ Naše reakce by vás možná překvapila, protože jsme se vzápětí začali všichni smát. Co je na těch slovech tak humorného?
Začněme pěkně od začátku. Včera navečer jsme byli na výletě. Vzali jsme vozík, posadili ji do něj, a procházeli se naším Královým Polem. Zhruba po hodině jsme se vrátili domů. Když byla nazpět ve své posteli, tak se na mne podívala a řekla: „Chudáku, tebe ze mne musí bolet ruce, když su tak těžká!“ Jelikož doma většinou vařím já, tak jsem jí s úsměvem odpověděl: „Když jsem si tě vykrmil, tak tě musím vozit.“
Večer znovu mluvila o tom, že mne z výletu musí bolet ruce, a já si vzpomněl na hlášku pana Miloše Kopeckého: „Až se jednou ráno probudím a nebude mne nic bolet, tak budu mrtvej!“ Ovenka se tomu zasmála a chvíli nato šla spát.
Dnes ráno, když se probudila, nemohla hýbat pravou rukou. Jakýkoliv pohyb jí bolí. Jiní by naříkali, ale ona ne. Místo, aby se litovala, to vzala pozitivně. Vzpomněla si na pana Kopeckého, a když mne uviděla, zavolala: „Vlastíku, ještě žiju!“ Jakmile nám s manželkou došlo, co tím myslí, začali jsme se smát a ona se k nám ráda přidala.
Už třetí rok se od Ovenky učím jejímu umění vnímat i na tom zlém, co nás potkává, něco dobrého. Celou dobu, co s námi žije pod jednou střechou, mohu pozorovat, nejen jak se jí díky humoru a optimismu žije lépe, ale také to, že se lépe žije i s ní. To je něco, co bych si přál. Aby se lépe žilo nejen mně, ale také se mnou.
