Sláva – to je něco, po čem touží spousta lidí. Ono je to chvíli i příjemné, když slyšíte: „Jé, já vás znám z televize.“ Jenže, jak říká lidová moudrost, stavět život na slávě je ošidné.
Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál. (Lukáš 4,29+30)
Ježíš se toho dne objevil v synagoze, kde ho všichni znali. Zde vyrostl a pracoval v otcově dílně. Dnes mu dali do rukou svitek proroka Izajáše. Četl slova hovořící o „mesiáši“ a pak k nim dodal: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lukáš 4,21) Všichni mu přitakají. Ví, že je to jeden z nich a tak prožívají pocit hrdosti.
Jenže Ježíš pak zpochybní „židovskou výlučnost“. Ukáže do minulosti. Uvede dva příklady, kdy byl pohan lepší, než celý izraelský národ. V tom okamžiku jsou všechny sympatie pryč. Najednou mu jde o život…
I my se dostáváme do situací, kdy by se nám „vyplatilo“ mlčení. Proč bychom měli druhým říkat, že pokud nezmění svůj život, dopadnou zle? Proč varovat před nevěrou, opilstvím a dalšími nešvary, které jsou dnes podle „většiny“ normální?
Kdyby Ježíš mlčel, mohl být slavný i v Nazaretě. I my si můžeme vybrat. Můžeme být otroky své touhy po slávě, nebo se můžeme rozhodnout dělat raději i to, co nám sice slávu nepřinese, ale díky čemu budeme radostní a spokojení.
Bože, nejsem jiný než ostatní. I mně dělá sláva dobře. Nechci na ní ale stavět své štěstí, protože je prchavá jak ranní rosa.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Existuje "nadpřirozená moc"?
