Byla doba, kdy o existenci Boha nikdo nepochyboval. Tak trochu mi to připomíná mé dětství. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a proto mne nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, jestli Bůh je a nebo není.
Jeho přítomnost v mém životě jsem bral jako samozřejmost. Pak jsem přišel do školky a divil se, proč se mi ostatní děti smějí, když svou svačinu začínám modlitbou. Bydleli jsme ve Vyškově, kde tehdy díky nedalekým kasárnám většina lidí věřila ve světlé zítřky, které jim nezaručí Bůh, ale idea komunismu.
Po půlroce ve školce jsem nastoupil do první třídy. Tam začala snaha učitelů o mou převýchovu. Nějakou dobu se mohlo zdát, že se to učitelům daří. Moje dětská mysl i mé nitro začaly uvažovat o tom, kdo se mýlí. Rodiče, kteří brali Boha jako samozřejmost, nebo učitelé, kteří jeho existenci vyvraceli při každé možné i nemožné příležitosti?
S přibývajícím věkem přišlo rozhodování, kterou cestou se vydat. Nakonec jsem se rozhodl pro návrat k "dětské víře", která brala Boží existenci jako něco, co je samozřejmé a přirozené.
V 8. žalmu David vzpomíná různé "důkazy" Boží stvořitelské moci. Pak přijde se zajímavým konstatováním: "Jen trochu jsi nás omezil,
že nejsme jako andělé,
ozdobil jsi nás ctí a slávou." (Žalm 8,6)
Dost dlouhou dobu jsem se zabýval evoluční teorií. Připadala mi nejen vědecká, ale i pokroková. Četl jsem různé knížky, diskutoval s učiteli, kteří mne učili. V jednu chvíli jsem byl přesvědčený, že to vše, co se učíme, je pravda.
Brzy se ale vše obrátilo. Najednou jsem začal vnímat, že je to podle mého rozumu holý nesmysl. Začal jsem přemýšlet o člověku a o tom, co vše máme uloženo v genech. S kamarády jsme počítali, jaká je pravděpodobnost, že by život vznikl náhodou. Výsledek se vždy blížil k nule. Ta v teorii pravděpodobnosti popisuje jev, který nemůže nastat.
Právě genetika mne přivedla k rozhodnutí, že Darwinovu evoluční teorii opustím. Začal jsem si znovu uvědomovat, že můj život má nejen smysl, ale i svůj účel:
"Svěřil´s nám vládu nad svou Zemí,
všecičko nám tu slouží:
dobytek i zvěř polní,
na nebi ptáci, v hlubinách ryby
a všecko živé, co se hemží v moři." (Žalm 8,7-9)
Bůh si přeje, aby lidé rozumně a s láskou spravovali tuto zemi. Není totiž naším majetkem, je nám jen propůjčena.
David končí svůj žalm obdivným zvoláním:
"Náš Bože, Stvořiteli,
jak mnohé svědčí o tvé důstojnosti!" (Žalm 8,10)
A já k tomu už přidám jen své: "Amen!"
