Vydal jsem se tehdy zase jednou na Lysou horu. Těšil jsem se, protože jsem delší dobu neměl čas na tuhle oblíbenou vycházku. Dojel jsem na parkoviště, odkud většinou vyrážím a teprve tam jsem zjistil, že jsem si s sebou nevzal žádné pití.
"Nevadí", říkal jsem si, "v polovině cesty je studánka, napiji se z ní!" Vyrazil jsem na cestu. Byl zrovna krásný slunečný den, krásná modrá obloha a letní teplota i v Beskydech atakovala třicítku na teploměru.
Stoupal jsem vzhůru, tekl ze mne pot a já se těšil na studánku. Když jsem k ní konečně po čtyřiceti minutách stoupání dorazil, zjistil jsem, že je bez vody. A tak jsem musel jít dál a utěšovat se tím, že si na vrcholu koupím nějaké pití v restauraci.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněl při čtení dalšího pokračování druhého Petrova dopisu. Stále pokračuje v myšlence soudu a lživých učitelů, kteří svádí svými démonskými naukami upřímné křesťany: "Takoví lidé jsou jako prameny bez vody, mračna hnaná bouří; je pro ně připravena nejčernější tma. Řeční prázdně a nabubřele a svádějí nezřízenými vášněmi ty, kdo se právě vymaňují ze života v klamu. Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby.
Co se člověka zmocní, tím je zotročen." (2. Petrův 2,17-19)
Lživí učitelé jsou podle Petra jako pramen nebo studánka bez vody. Jsou jako mraky, které se přeženou nad vyprahlou krajinou a nespadne z nich ani jedna kapka. Skončí v nejčernější tmě, bez jakéhokoliv světla.
Je zajímavé, že téměř totožná slova napsal o lživých učitelích ve svém krátkém dopise i Juda: "Běda jim, neboť se dali cestou Kainovou a jako Balaám se nechali svést úplatkem a jako Kore zahynuli pro svou vzpouru. Ti jsou úskalím vašeho bratrského stolování, když s vámi hodují bez bázně před Bohem a jsou jako pastýři, kteří pasou sami sebe.
Jsou jako mraky bez deště, hnané větrem, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné, divoké vlny mořské, vyvrhující své vlastní hanebnosti, bludné hvězdy, jimž navěky je připravena nejčernější tma." (Juda 11-13)
Před pár lety jsem na zahradě zasadil třešeň. Moje žena má třešně ráda, a tak jsem jí chtěl udělat radost. Třešeň každé jaro nádherně rozkvete, dokonce to vypadá, že nasadila na spoustu plodů, ale nakonec vše opadá. Dlouho jsme váhali. Letos jsme se rozhodli, že třešeň skácíme.
Podobný osud čeká i lživé učitele. Skončí ve tmě a s nimi i všichni, kdo jim naslouchali raději než Božímu slovu. Petrova slova mi připomněla text ze Zjevení Jana: "Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů." (Zjevení 16,10-11)
Hrůznost hříchu je v tom, že člověka zotročí. Ten, kdo mu propadne, není schopen vnímat realitu života. Jeho jediná šance je Boží zásah zvenčí.
Lživí učitelé jsou jako studánka bez vody. Proto je dobře, že nám Bůh nabízí i jinou možnost, kde hledat vodu života. Studánkou, která nikdy nevyschne, je Ježíš. Ten se jednoho dne sešel u studny se samařskou ženou. Požádal ji o trochu vody. Pak spolu začali hovořit o víře. Během rozhovoru jí Ježíš řekl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Jan 4,13-14)
To je nádherné zaslíbení. U Ježíše najdu pramen živé vody a když se z ní napiji, stanu se sám podobným pramenem. Proto jsem se už dávno rozhodl, že chci pít jen vodu z této Ježíšovy studánky. Přináší nejen osvěžení a novou chuť jít dál, ale také jistotu, že se s Ježíšem jednou setkám osobně v jeho nebeském království.
