Když s námi hrál Petr, nikdy jsme neprohráli. Jenže, on v té době hrál hlavně fotbal a basket s námi bral jen jako rozptýlení. A v tom byl problém.
Je jasné, že jsme se snažili Petra dostat na každý zápas, který jsme hráli. Pokud měl volno, tak s námi hrál. Ale toho času měl čím dál méně, protože brzy nato začal hrát první ligu za muže a nakonec to dotáhl až ke zlaté na olympiádě v Moskvě.
Petra jsme vždy rádi viděli. Pomáhal nám vyhrávat. Byl naším štístkem a jeho chuť vyhrávat brzy nakazila i nás.
Kamarád, který byl v našem týmu spíš do počtu, protože měl už tehdy takovou postavu, jakou mám já dnes, Petrovi záviděl. No, vlastně jsme mu záviděli všichni, ale jen Mikeš dokázal říct nahlas, že by také chtěl být někdy štístkem.
Pak jsme nastoupili na střední školy a učiliště a naše cesty se rozešly.
Od té doby jsem potkal více takových "štístek". Nejen ve sportu, ale i ve škole, v práci a také v církvi. Byli to lidé, kteří se ocitli pro mne ve správný čas na správném místě a dokázali mne povzbudit právě tehdy, když jsem to potřeboval.
Jednou se tím štístkem stal i Mikeš. Měl jsem tehdy půjčeného mopeda a cestou se mi pokazil. Nevěděl jsem si rady. Měl jsem strach, co na to soused, který mi ho půjčil. V té chvíli okolo projížděl na kole právě Mikeš. Mopeda opravil během pár minut a já ho pak mohl s klidným srdcem vrátit.
Každý z nás se někdy stává štístkem. A možná bychom se jím mohli stát i dnes nebo zítra. Hodně lidí, a nejen starých, dnes touží po někom, kdo by je pozdravil a prohodil s nimi alespoň pár přátelských slov. Někoho by možná potěšila esemeska s přáním do nového roku. Jinému..., ale to vy víte sami nejlépe, jak někomu přinést kousek štěstí.
Pokud jste sami, tak vám přeji, abyste dnes potkali své štístko. A pokud víte o někom, kdo je sám, staňte se na pár minut tím štístkem sami. Až uvidíte v očích toho druhého ten zvláštní záblesk radosti, možná mi dáte zapravdu, že to stálo za to.
