Minulý týden jsem volal synovi a nemohl jsem se dovolat. Věděl jsem, že už by měl být v práci a tak jsem si dělal trochu starosti, zda je vše v pořádku. Zkoušel jsem to několikrát, mobil vyzváněl, ale nic.
Hodinu po posledním pokusu mi syn zavolal. Omlouval se, že neslyšel, protože měl v uších "špunty". Když jsem se ho ptal, jaké špunty, tak se opravil na "pecky". To už jsem pochopil, že měl v uších sluchátka, aby ho při práci nerušili kolegové na jejich novém pracovišti, kde už nejsou v kancelářích, ale v jedné velké hale. Trochu jsem mu brblal a on se bránil, že je to normální. Myslel jsem si o tom své.
Druhý den jsem jel na kole nakoupit. Na jednom místě si to zkracuji po chodníku a tam jsem musel zpomalit. Přede mnou šla dívčina, špunty v uších a se svým přítelem řešila po telefonu dost intimní záležitost z předešlé noci. Zvonil jsem na ni, ale byla tak "utěsněná" a zabraná do rozhovoru, že to zvonění neslyšela. Pak jsem ji konečně mohl předjet a nemusel dál poslouchat intimnosti, které mne vůbec nezajímaly.
Za těch pár dnů, které uběhly od mého rozhovoru se synem, jsem si všiml, kolik lidí má pocit, že když oni neslyší nás, neslyšíme ani my je. Ve vlaku, v autobuse, ve frontě u pokladny... Kolikrát vidíte ve frontě v supermarketu pobavené úsměvy lidí, nedobrovolně poslouchající jednu stranu mobilního dialogu.
Člověk se snaží neposlouchat, ale ono to někdy nejde. Jsem ze staré školy a nechci, aby mé rozhovory poslouchali lidé okolo mne. Takže špunty do uší, které jsem dostal k novému mobilu, z krabičky ani vydělávat nebudu. Intimní věci s manželkou po telefonu neprobírám, ale co kdybych se někdy zapomněl.
