V některých překladech dochází ve 20. žalmu ke zvláštní změně. Prvních šest veršů je psáno v jednotném čísle, od sedmého verše pak David pokračuje v čísle množném.
Jako by v té první části zpíval sólista a pak se k němu přidal sbor. Podívejme se tedy na pokračování Davidovy písně a uvažujme, zda bychom se ke zpěvu mohli přidat i my:
"Teď jsme znovu poznali, že Pán zachová toho,
kdo je vždy připraven věrně mu sloužit.
Hospodin ho rád slyší a pomůže mu." (Žalm 20,7)
Tento překlad zde místo opěvování "pomazaného" hovoří o tom, "kdo je vždy připraven věrně sloužit" svému Pánu. Je to pokus o vyjádření toho, co je hlavní náplní života každého, kdo chce stát v čele národa, církve nebo třeba rodiny. Není to vláda pevné ruky, ale v prvé řadě služba, která je příkladem pro všechny ostatní.
Je tu ale ještě jedno povzbuzení. Každý, kdo přijme Boží pomazání ke službě, může počítat s tím, že ho Bůh "rád slyší a pomůže mu". Další text písně na toto Boží zaslíbení reaguje odpovědí jeho věrných, kteří zpívají:
"Mnozí se chlubí vojskem a obrněnou jízdou,
my radši spoléháme jen na Boží sílu.
Vojsko, to jednou zklame a bitvu prohraje,
ale my Boží mocí statečně stojíme." (Žalm 20,8-9)
Při čtení těchto slov se mi vybavila vzpomínka na to, co nás učili ve škole v dějepise o Mnichovské dohodě, kterou podepsali koncem září 1938 zástupci Velké Británie, Francie, Itálie a Německa. Hlavně se mi vybavila věta: "O nás bez nás!" Občané naší republiky věřili, že jsou díky smlouvám s velmocemi v bezpečí před Německou rozpínavostí. Věřili a pak se divili. Spoléhali na cizí vojska ...
David vede svůj lid k tomu, aby spoléhal "jen na Boží sílu". Mnichovská dohoda totiž nebyla první a ani poslední zradou v dějinách lidstva. Zklamaných a opuštěných jedinců i národů bychom našli spoustu.
Ještě něco se mi při čtení Davidových slov vybavilo. Jde o Pavlovo varování, které adresoval křesťanům v Korintu: "A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl." (1. Korintským 10,12) Čas od času se nám určitě něco podaří. Něco, na co můžeme být hrdí. Určitě není nic špatného, když se radujeme z vlastních úspěchů. Jen bychom přitom neměli zapomínat, díky komu je máme.
Podobné je to i v našem boji s pokušením, závislostí a hříchem. I zde jsou naše vítězství závislá na síle, kterou bereme od Boha. Proto je i v této oblasti potřebné spoléhat na Boží sílu. Proto bychom měli vždy, když se nám něco podaří, chválit Boha. Ježíš říká: "Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Matouš 5,16)
David svou píseň končí zvláštní prosbou:
"Hospodine, buď s námi, znovu nás zachovej,
dej králi stálou ochotu naslouchat svému lidu." (Žalm 20,10)
Kdo je tím králem? Hovoří sám o sobě? Je si vědom toho, že správným vladařem bude jen tehdy, když bude naslouchat a sloužit svému lidu? Text žalmu by této interpretaci odpovídal. David se opravdu může modlit sám za sebe, protože má obavy, aby nezpychl a nezpronevěřil se úkolu, pro který byl Bohem pomazán.
Je tu ale ještě jedna možnost, která se mi také líbí. David si je vědom toho, že bez Boha nemá šanci zvládnout svůj úkol. Proto si přeje, aby mu naslouchal jeho král, kterým je Hospodin. Stejná touha může naplnit i nás.
