Při čtení 10. kapitoly knihy Kazatel se mi vybavují mnohé vzpomínky na minulý režim i na to, jací lidé dokázali využít situace, která nastala po tzv. Sametové revoluci. Možná i proto je dnes většina našeho národa znechucená a nemá chuť se vůbec zajímat o politiku.
Proč zase začínám negativním hodnocením společnosti, ve které žiji? Znovu mne k tomu inspiroval Šalomoun, který suše konstatuje:
"Viděl jsem, že na koních jezdí sluhové,
kteří se dostali k moci,
zatímco knížata chodí pěšky jako podřízení." (Kazatel 10,7)
Vzpomínám, jak jsem dva roky po pádu komunismu potkal kluka, který chodil do vedlejší třídy. Jirka pak dvakrát opakoval jeden ročník, a tak už jsme se moc nepotkávali. Myslím, že se ani ničím nevyučil. Své pětky omlouval tím, že on nějaký papír nepotřebuje. Jeho táta byl řezník a vekslák, který svou rodinu dokázal finančně zabezpečit lépe, než kterýkoliv otec v té době, a také neměl žádné vzdělání.
Potkali jsme se, když jsem navštívil své rodiče, kteří bydleli kousek od hotelu, který se tehdy ještě jmenoval Moskva. Byl jsem se synem na procházce a na parkovišti hotelu jsme obdivovali krásné auto. Přemýšleli jsme, kolik může mít "koní". Tachometr měl maximální rychlost 280 km/h. O tom, že to auto bude pekelně rychlé, svědčil i zadní spojler a pneumatiky, které byly dvakrát širší než ty na mé Škodovce.
Jak jsme to Porsche obcházeli a obdivovali, najednou se ozvalo: "Líbí? Chcete svést?" Byl to Jirka. Dověděl jsem se, že v průběhu sametové revoluce dokázal využít situace. Na výměně východoněmeckých marek vydělal pár milionů a díky tomu pak "zprivatizoval" nějaký státní podnik, který pak dokázal výhodně obratem prodat a teď právě...
Neměl sice vzdělání, ale táta ho naučil vekslovat ve velkém. Vydělané miliony dokázal výhodně investovat a zdálo se, že to tak půjde i dál. Jenže pak se jednoho dne ztratil. Zmizel a nikdo ho už neviděl.
Šalomoun píše, že i v jeho době sluhové jezdili v kočárech, které by v normální společnosti patřily někomu úplně jinému, a knížata chodila pěšky. Možná se to mnohým lidem jeví jako normální, ale Šalomoun to považuje za nenormální. Je to stav, který je podle něho důkazem nenormálnosti doby i společnosti, která něco takového toleruje.
Možná je ještě dobré podotknout, že se tu nejedná o to, že by "sluha" byl tak pracovitý, inteligentní a podnikavý, že by vymyslel něco objevného a pak na tom zbohatl. Jedná se o to, že "ti nahoře" nastaví takové zákony a pravidla hry, na kterých bohatnou lidé, kterým mravnost a morálka říkají tak málo, že jsou pak všehoschopní.
Spousta lidí v naší společnosti má svou vlastní bolavou zkušenost s tím, jak těžké a většinou i nemožné je domoci se prosté spravedlnosti, která by vycházela ze selského rozumu. Jak často je všem jasné, kdo je zločinec a kdo jeho oběť, jen soudce to vidí jinak.
Co s tím? Šalomoun nemá v plánu v nás probouzet revoluční myšlenky ani deprese. Žádná revoluce nikdy nic dobrého nepřinesla. Jen násilí, další nespravedlnosti a spoustu zničených životů. Místo toho, abychom se trápili stavem společnosti, máme raději přemýšlet o stavu vlastního srdce. To totiž rozhodne o tom, jak budu žít i o tom, jak dopadnu na soudu, kde soudcem nebude člověk, ale Bůh.
