V naší uspěchané době se většinou snažíme vše vyřídit co nejrychleji, abychom se už zase svižně věnovali něčemu jinému. Tento spěch dostává stále více prostoru i v oblastech, které by si zasloužily více našeho času. Dřívější generace byly v tomto ohledu daleko moudřejší, než jsme my.
Genesis 50,1-6: Tu padl Josef na tvář svého otce, plakal nad ním a líbal ho.'
Potom přikázal svým služebníkům lékařům, aby otce nabalzamovali. Lékaři balzamovali Izraele plných čtyřicet dní; tak dlouho totiž trvá balzamování. Egypťané ho oplakávali sedmdesát dní.
Když přešly dny smutku, promluvil Josef k nejbližším faraónovým: "Jestliže jsem získal vaši přízeň, předložte faraónovi mou prosbu: Můj otec mě zapřisáhl slovy: »Hle, já umírám. Pochovej mě v mé hrobce, kterou jsem si vytesal v kenaanské zemi.« Dovol, abych tam vystoupil a pochoval svého otce; pak se navrátím."
Farao řekl: "Jen vystup a pohřbi svého otce, jak tě zapřisáhl."
Pohřeb je jedním z milníků našeho života. Nemyslím teď na náš pohřeb, ale pohřeb příbuzných nebo přátel. I do této oblasti už se daří pronikat neustálému spěchu a shonu.
Lidé, kteří loučení se svými blízkými uspěchají a odbudou v domnění, že tím ušetří čas, peníze a zbytečné slzy, často netuší, jak si tím ubližují a jak se ochuzují. Naše bolest se tím nezmenší. Jen se prodlouží.
Egypťané oplakávali Jákoba plných sedmdesát dnů. V té době byla délka smutku přímo úměrná tomu, jak moc si truchlící vážili zemřelého. Těch sedmdesát dní o mnohém vypovídá. O Jákobovi i o truchlících.
Umíme dnes truchlit? Umíme přijmout smrt blízkého člověka? Nebo se spíše snažíme těmto myšlenkám vyhýbat v domnění, že zapomeneme? Naši předkové uměli žít i umírat. Uměli se radovat z nového života, ale stejně tak se dokázali smířit s realitou smrti.
Sobota je dnem, kdy máme více času. Vedle radosti si můžeme udělat čas ke vzpomínce na někoho blízkého. Zkusit se radovat z toho, co jsme s ním prožili, když tu ještě byl s námi. Připomenout si to příjemné, čím nás obohatil, když ještě žil.
Je docela možné, že nás ještě bolí odchod někoho, koho jsme měli rádi. V tom případě se nebojme si poplakat. Nejlépe s někým, kdo nás pochopí a kdo bude plakat s námi.
PS: Není pravda, že chlapi nepláčou. Pláčou, jen nechtějí, aby je u toho viděl někdo, kdo by se jim potom smál.
