Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?" (Lukáš 5,29+30)
Levi, známější jako evangelista Matouš, zve Ježíše do svého domu. Připraví hostinu a pozve na ni i všechny své přátele. Ve svých vzpomínkách později napíše, že s Ježíšem stolovalo „mnoho celníků a jiných hříšníků“. (Matouš 9,10)
Z pohledu farizeů a zákoníků je to pěkná sebranka. S takovými lidmi se raději ani nestýkali, vždyť kontakt s nimi by je mohl ušpinit. Celníci měli v jejich očích menší cenu než prašiví psi. Tak proč se s nimi zahazovat?
Tohle kastovnictví a pohrdání určitými skupinami lidí je aktuální i dnes. I dnes potkávám věřící, kteří se raději vyhýbají všem „hříšníkům“, aby se kontaktem s nimi neposkvrnili. Oni jsou přece něco víc.
Tento pocit nadřazenosti je přesně to, co si přeje ďábel. Už ve Starém zákoně jsme Bohem vybízeni, abychom se naučili „milovat svého bližního“. Ježíš jde ještě dál. Říká, že máme milovat i své nepřátele a místo toho, abychom je proklínali, se za ně máme modlit.
Bůh miluje každého člověka. Bez ohledu na to, co si o tom myslí lidé, kteří se považují za lepší lidi, nebo dokonce za svaté. Ježíš se nebojí stýkat i se spodinou. Proto stoluje s celníky i jinými hříšníky. Proto mohu ve Zjevení číst: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjevení 3,2)
Ježíši, díky, že pro tebe nejsem sebranka, ale tvůj přítel.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
