Život s našimi stárnoucími rodiči je někdy náročný, zvláště když potřebují stále více naší péče a pomoci. Pokud ale máme dobrý vztah, tak se občas i pořádně zasmějeme.
Naše babička, které říkáme Ovenka, má problém se sluchem, který je stále horší a horší. Dnes už i se sluchátkem musí dávat hodně velký pozor, aby porozuměla tomu, co jí chcete říci. No a v telefonu často slyší něco úplně jiného, než co jí právě sdělujete.
V poslední době má radost z toho, že její nová televize umí zobrazovat v titulcích vše, co zazní na obrazovce. Může tak znovu vychutnávat staré pohádky, rozumí tomu, co se říká ve zprávách a občas si dokonce pustí i nějaký seriál.
Každý pátek večer, když zapadá slunce, se u ní sejdeme, abychom přivítali sobotu. Vzpomínáme, co jsme během týdne prožili a také zpíváme její oblíbené písničky. Děkujeme Bohu, že nás provedl dalším týdnem a je nám všem při tom spolu dobře.
Jednou, když už se stmívalo, jsem si všiml, že Ovenka přestává rozumět tomu, co říkáme. Došlo mi proč a tak jsem se obrátil na manželku, která seděla blíže k vypínači: „Rozsviť, ať Ovenka lépe slyší!“ Žena na mne chvíli hleděla, než i jí došlo, že to, co slyší, není nesmysl. Po chvíli se v pokoji rozzářilo světlo a já viděl, jak se má milá směje. Jenže Ovenka nic z toho, co jsme si povídali, neslyšela. Zopakoval jsem, co jsem říkal před malou chvílí, a v tom se rozesmála i babička.
Od té doby skoro každý pátek zazní: „Rozsviť, ať babička lépe slyší!“ A vždy to na našich tvářích vykouzlí úsměv, protože máme radost, že Ovenka ještě pořád slyší alespoň natolik, aby díky odezírání poznala, co říkáme. Občas i tak slyší něco úplně jiného, ale protože má i ve třiadevadesáti letech stále smysl pro humor, tak se tomu vždy rádi společně zasmějeme.
