Kdo by si nepřál dlouhý a šťastný život? Já ano. Proto jsem pozorně naslouchal, když mi kamarádka vyprávěla o svém dědečkovi, který má devadesát pět let. Při tom jsem přemýšlel, v čem asi tkví tajemství dlouhověkosti.
Dědeček mé kamarádky, ročník 1919, vyrůstal, podobně jako většina jeho vrstevníků, v prostých podmínkách. Vždy se zajímal o problémy druhých lidí a snažil se podle svých možností i pomáhat. Proto také vstoupil do Komunistické strany a vlastně je v ní až dodnes.
Kamarádka vyprávěla o svém dědečkovi a já listoval v jeho deníku, který si psal během táborů, kterých se mohl jako dorůstající chlapec účastnit. Je to zvláštní pocit držet v ruce deník psaný v roce 1933 a 1934.
Kromě zdařilých kreseb jsem mohl číst zápisky o tom, co děti v tomto táboře každý den dělaly od rána až do okamžiku, kdy šly spát. Také jsem se dočetl, co snídaly, obědvaly i večeřely. Protože občas na letním prázdninovém táboře vařím, tak je mi jasné, že dnešní děti by takovou stravou asi moc nadšené nebyly.
V jeho deníku se často opakovalo jedno sdělení: "Spokojen s celým dnem jdu spát." Když jsem tu větu četl poprvé, tak jsem ji jen tak přeletěl. Jenže pak se v různých obměnách opakovala a já si uvědomil, že právě spokojenost může být jedním z faktorů tajemství dlouhého života kamarádčina dědečka.
Spokojenost. Vzpomněl jsem si na slova Pavla, jednoho z autorů Bible. Ten ve svém dopise píše: "Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek." (Filipským 4,12) V podobném duchu se vyjadřuje i lidová moudrost: "Není šťastný ten, kdo má vše, ale ten, kdo se umí radovat z toho, co má."
