Pokud se vám při čtení nadpisu vybavil váš pes, který vesele zastříhal ušima, když ve vaší ruce uviděl kost, tak to není ta správná asociace. Mám na mysli jinou kost. Muži občas pronesou: "To je ale kost!" Pak se za ní ještě ohlédnou, načež narazí do sloupu veřejného osvětlení a teprve pak si uvědomí, že hledí na něco, co jim nepatří.
Myslím, že tenhle význam dal kosti kdysi dávno Adam. Mojžíš v knize Genesis napsal: I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."
19Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. 20Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná.
21I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. 22A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.
23Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest." 24Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." (Genesis 2,18-24)
Vzpomínám na dobu, kdy většina mých kamarádů už měla tu svou kost a mne všechny pro mne zajímavé dívky nějak míjely. Záviděl jsem těm, kteří neměli takovou smůlu, jako já. Tehdy jsem si uměl představit, jak asi bylo Adamovi, když v rajské zahradě viděl všechna zvířata v páru a on byl sám.
I když to už bude brzo třicet let, stále si umím vybavit chvíli, kdy jsem poprvé uviděl Bohunku, mou manželku. Kdyby to nebylo na bohoslužbě a vedle mne nestála kamarádka, možná bych také zavolal: "To je ale kost!" Od té chvíle jsem na ni nemohl přestat myslet. A jak už jsem uvedl, myslím na ni už skoro třicet let.
Bůh není sobec. Kdyby se rozhodl nechat si Adama sám pro sebe, možná by se dodnes každou sobotu scházeli v ráji a hovořili spolu o krásách naší země i celého vesmíru. Bůh se ale rozhodl o Adama "podělit" s Evou. Dal Adamovi ženu, která mu dokázala tak učarovat, že byl pro ni ochotný ztratit i ráj.
Bůh si přeje, abychom měli v životě radost. Proto nám dává možnost najít si životní lásku. Občas nás ale, jako při stvoření, nechá chvíli čekat, abychom poznali rozdíl mezi samotou a životem ve společnosti milující a milované osoby.
Pokud jsi už svou životní lásku našel, neboj se z ní každý den radovat a děkovat za ni svému Bohu. Přitom ho můžeš prosit o moudrost, jak si tuto lásku zachovat nejen na celý život, ale i jednou pro věčný život v Božím království.
Jestli ještě svou lásku nemáš, neztrácej hlavu a ani neházej flintu do žita. Zkus si o ní popovídat s Bohem. Dovol mu, aby tě při hledání životního partnera vedl. Já to tak udělal a dodnes Bohu děkuji za tu kost, kterou mi dal.
