Vždy, když se dostanu do přírody a mám možnost spát pod stanem, poslouchám ptačí zpěv. Je zajímavé si všimnout rozdílu mezi jejich ranní a večerní písní. Obě jsou krásné, ale já mám raději tu ranní.
Večerní začíná mohutný sbor všech ptačích hlasů. Zpočátku zpívají všichni. Pak ale postupně jeden za druhým ochabují. Po několika minutách přechází mohutný chór v kvintet, kvartet, trio, duo. Končí sólem, ale i to nakonec umlká. A pak je ticho. A celkový dojem na posluchače? Padá na něj stín strachu a možná i beznaděje. Snad strach, zda se dočká nového rána a uvidí ještě východ slunce.
A ta ranní písnička? Začíná ještě dlouho před východem slunce. Je pravým opakem večerní skladby. Nejdříve uslyšíte hlas jednoho zpěváčka, toho největšího optimisty, který se už nemůže dočkat rána. K němu se pak postupně přidávají další, až nakonec zpívá celá příroda. S radostí a nedočkavostí očekává první paprsky slunce. Z posluchače padá stín, který zůstal z předcházejícího večera.
V žalmu 96 je pro nás zachycena následující výzva: "Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země!" (Žalm 96,1) Výraz "celá země" zahrnuje také mne a tebe. Nejen ptáci, ale i ty a já máme zpívat. Jakou píseň zpíváme? Ranní či večerní? Co vidí lidé v našem životě? Strach? Beznaděj? Nebo nedočkavost, s níž očekáváme "východ slunce", jímž je pro nás návrat Ježíše Krista na naši Zemi?
V jiném Žalmu čteme: "Dobré jest oslavovat Hospodina..." (Žalm 92,2 KP) Oslavujme jej. Nejen slovy, ale i životem.To bude ta nová píseň, zvěstující příchod nového dne, dne bez konce. (Napsáno pro časopis Znamení doby 1/1987)
